Martin Čáslavský

WWW.TRAVELL.CZ
Informační portál - Martin Čáslavský

   
   
Menu

DoporučujemeX
  • Čarodějův hrad

Zajímavé odkazyX

Nová česko-slovenská hudební databáze

Jan Šmíd: Obrázky z Korsiky1.6.2020 
Svátek má Laura 
Nepřihlášený uživatel [Přihlásit] [Registrovat]






Obrázky z KorsikyObrázky z Korsiky
Jan Šmíd
pevná vazba, formát knihy: 230 x 165 mm, 155 stran barevných, 1. vydání Gutenberg
Datum vydání: 2004
ISBN: 80-86349-19-5, EAN: 9788086349190
225 Kč

LABYRINT KOUPIT



Obrázky z Korsiky doprovází známý televizní cyklus POSTŘEHY ODJINUD, jehož třináct dílů z Korsiky vysílala Česká televize na podzim tohoto roku.
Kniha někdejšího zpravodaje Českého rozhlasu v USA a Francii volně navazuje na úspěšnou literárně-publicistickou sérii cestopisů z dalších francouzských regionů – Obrázky z Provence, Obrázky z Bretaně a Obrázky z Normandie.
Autor vás zavede na nejpůvabnější místa ostrova, jenž láká stále více českých turistů, na ostrov plný barev, vůní, krásných hor ale i průzračného moře, romantických vesniček a tajemných měst. Korsika je samozřejmě také ostrovem Napoleona, neproniknutelné maquis, krevní msty (vendety) a statečných a houževnatých lidí.
Obrázky z Korsiky nejsou pouhým turistickým průvodcem, autor v nich nabízí osobitý pohled na překrásný francouzský region včetně „příhod z natáčení“. Cestopis doplňuje přes osmdesát barevných fotografií a kreslená mapa na obálce.

Přehled všech dostupných ukázek této publikace:
 
Velký korsický hrdina Sampiero Corso se narodil v osadě Bastelici v nádherných korsických horách. Už v mládí odešel na kontinent, kde ukázal statečnost a mimořádný vojenský talent – vlastnosti, které jsou pro Korsičana typické. Jeho hvězda stoupala a zakrátko stanul v čele velkého šiku v boji francouzského krále proti španělům.



Přestože v té době neúnavně orodoval u Jindřicha II., aby pomohl Korsičanům v boji proti Janovanům, uspěl pouze částečně. Vrátil se na rodný ostrov a s francouzskými jednotkami se mu podařilo Janovany na chvíli zatlačit. Součástí míru se španělskem ale byl i závazek Francie, že Korsika připadne Janovu, s čímž se Corso někdy nesmířil.



Jeho půvabná žena Vannina, která mu byla vším, se snažila pomoci a přemluvena přáteli se vydává do Janova, aby jménem svého muže (aniž o tom ovšem Corso věděl) s Janovany vyjednávala. Když se to Corso dozví, svou ženu zabije. Přestože v životě nemiloval nikoho více, přestože jeho žena je pro něj to nejdůležitější, co má, neváhá ani vteřinu. Jako pravý Korsičan ví, že za zradu, nebo za to, co považuje za zradu, může následovat jen krvavá vendeta.



Známý francouzský romanopisec Gustave Flaubert se o příběhu statečného, ale nemilosrdného Korsičana dozvěděl během své cesty po tomto ostrově. Tak ho nadchl, že hodlal napsat o Sampieru Corsovi a jeho krásné ženě hru. Proto kontaktoval několik Korsičanů a požádal je o některé podrobnosti, které by mu pomohly tuto téměř neskutečnou událost rekonstruovat. Na svůj dopis nedostal nikdy odpověď. Narazil totiž na další rys korsické povahy – ti dobří lidé mu prostě zapomněli odpovědět. A tak román o osudu Sampiera Corsa nakonec Flaubert nikdy nenapsal. Co jen může charakterizovat tento krásný a krutý ostrov a svérázný korsický lid lépe než tento příběh… AJACCIO – CITÉ IMPERIÁLE



„Vážení cestující, přejeme vám hezké ráno, snídaně se podává v šestém poschodí. Jenom připomínáme, že o patro výš máte k dispozici vyhřívaný vnitřní bazén i bazén venkovní. Ve stejném patře je i bar…“



Hlášení z amplionu mě probudí. Měl jsem krásný sen, jako bych se pohupoval někde na vlnách. Vykouknu z okénka a kolem sebe vidím moře. Rozhlížím se po pokoji a pomalu mi dochází, že vlastně v žádném pokoji nejsem. Jsem v kajutě a pokračující hlášení mě definitivně uvádí do bdělého stavu.



„…děkujeme vám, že jste si vybrali služby společnosti SNCF. Za hodinu dorazí naše loď do Ajaccia.“



Příjezd do přístavu si nemohu v žádném případě nechat ujít. Vyrážím z kajuty a po desetiminutovém putování útrobami lodi se dostávám na palubu. Obrovský parník Daniele Casanova vyrazil z Marseille přibližně dvě hodiny před půlnocí, teď je osm ráno a pomalu objíždíme ostrov. Vzdálenost mezi ním a pevninou by se jistě dala urazit za mnohem kratší dobu, ale kdy se vám poštěstí přespat na palubě lodi? Proto společnost SNCF pořádá i tyto „noční zájezdy“.



Nebudu předstírat, že jsem si s sebou na ostrov nevezl knížku Korsika dosud neobjevená od Freda Wandera, která u nás vyšla před pětačtyřiceti lety. Určitě to máte také tak. Když někam jedete, snažíte se nejprve sehnat všechno možné, co bylo o cíli vaší cesty napsáno. A tak se vaším společníkem obyčejně stane nějaká kniha, která se vám zpočátku líbí, pak s ní nesouhlasíte tím více, čím více toho vidíte na vlastní oči, ale nakonec se vám zase začne líbit. Podobně jako s Korsikou jsem to zažil i v případě Provence. Horníčkovy Listy z Provence jsou dnes považovány za naprostou klasiku, knížka je to velmi poetická a určitě je nás hodně, komu se stala pozvánkou do tohoto půvabného regionu. Později jsem si oblíbil spíše britského spisovatele Petera Maylea, který se v Provence usadil a posléze z ní uprchl, ale i pak jsem se k Horníčkovi často vracel. Vždy» je to tak milé, srovnávat pocity.



Bretaň mi zase ukázal František Kožík se svým těžko stravitelným cestopisem Bretaň, dcera oceánu. Všechno jsou to knihy, které byly napsány před desítkami let, ale tím lépe. Až na nové supermarkety se v Bretani nic moc nezměnilo.



S Korsikou to je podobné. Existují vlastně dvě důležité knihy, které byly o tomto ostrově napsány. Wanderova Korsika dosud neobjevená a Korsika od britské autorky Dorothy Carringtonové. Všechno ostatní už jsou pouhé variace na to, co zjistili tito dva autoři, i když Wander by asi také nijak zvláš» nepopíral, že od Carringtonové často opisoval. Obě knihy četli i autoři turistických průvodců, a tak je úplně jedno, jakého si koupíte – ty nejzajímavější příběhy, třeba krvavé vendety, se všude opakují.



Fred Wander mě doprovázel od chvíle, kdy jsem v Marseille vstoupil do útrob toho obrovského kolosu, obhlédl si kajutu, vyrazil na záď lodi, která svou plochou připomínala půlku fotbalového hřiště, našel volné lehátko a začal číst o tom, jak nebohému Fredovi lehátko někdo ukradl, sotva loď vyplula z Livorna.



„Sotvaže loď vyplula z přístavu, začala se strašlivě kymácet, a když jsem konečně sehnal lehátko, pak o ně přišel a zase dostal jiné, cosi se ve mně rozhoupalo…“



Ne, nebylo to tak zlé. Na rozdíl od Freda Wandera jsem ani nepoznal, že loď pluje. Musel jsem se vždy podívat na ubíhající moře, abych se ujistil, že nestojíme na místě.



Po „budíčku“ z amplionu jsem si sbalil svých pět švestek a s toužebným očekáváním vyrazil na palubu. Skupinky lidí nadšeně pozorovaly ostrov, který měl v stále neprobuzeném sluníčku poněkud vybledlou barvu. Jak se všechno změní, jen co sluníčko vyjde! Vzpomněl jsem si na Napoleona a slova, kterými kdysi charakterizoval tento „voňavý ostrov“: „Jaké vzpomínky ve mně Korsika zanechala! S potěšením si dosud vzpomínám na její hory, na její nádhernou krajinu a s očima zavřenýma bych ještě i dnes poznal její vůni.“ Já, a» jsem čichal sebeusilovněji, jsem kromě nafty z lodi nic necítil.



V dálce se bělalo město a za chvíli jsme vjížděli do přístavu, kde na našeho Casanovu už čekala sestřička – další obrovský plovoucí trajekt Napoleon Bonaparte, zřejmě nejluxusnější lodička celé korsické flotily vůbec. Jak symbolické: vjíždíme do Ajaccia a první, co potkáme, je Napoleon.



Ajaccio mi od první chvíle připomínalo jihofrancouzské Cannes. Hlavní třída je lemovaná palmami, nad nimi září bílé domy a jachty se klidně pohupují v přístavu. Pokud svítí sluníčko, je první dojem z tohoto města impozantní. Jste v zálivu, který je spolu s tím neapolským považován za nejkrásnější v Evropě, nad městem se zvedají zelené kopečky a první, čeho si všimnete, je promenáda, která se táhne jako nit celým městem. Tedy spíše širokým pruhem domů, který jako by obepínal kopec, tyčící se nad městem. Barvy jsou průzračné, rybáři se vracejí z moře a za chvíli zaplní domorodci místní trh, aby okoukli, co vlastně rybáři přivezli. Několik dní před cestou jsem strávil v Provence, a přesto mě příjezd okouzlil. A přímo se kochám představou někoho, kdo ráno vyjede z šedivé Prahy, nasedne v Livornu na trajekt a pak se před ním otevře tato krása. Zvláště pokud se Ajaccio koupe ve slunci, protože je to město, které je na slunci přímo závislé.



Jakmile se zatáhne, městečko náhle ztmavne. Kavárničky už nejsou tak přitažlivé, moře ztrácí azurově modrou barvu a nesympaticky šedne, lidé z ulic mizí a najednou není co dělat, nebo» ve městě vlastně nic moc není, tedy pokud nejste přívrženec Napoleona a nehodláte navštívit všechna pamětní místa spojená s tímto vojevůdcem.



Bylo ještě hodně brzy. Casanova dorazil do Ajaccia v osm hodin ráno a do první schůzky mi zbývaly ještě dvě hodiny. Chvíli jsem v přístavu okouněl a pozoroval hasičské vozy, jak vyjíždějí z útrob lodi. Nepotřebujete ani slyšet ze všech stran, jak často na Korsice hoří, nepotřebujete číst v novinách, kolik hektarů lesa lehne popelem. K tomu, abyste poznali, jak velké nebezpečí pro tento ostrov požáry představují, vám stačí, abyste jen chvíli pozorovali ty manévry hasičů v přístavu a viděli kolonu hasičských vozů. Bude vám všechno jasné.



Oheň mají Korsičané i v sobě. S prvním z nich jsem měl schůzku chvíli po připlutí do Ajaccia. Jmenuje se Xavier Olivieri a je šéfem korsického Office du Tourisme. Je tedy největším bossem na Korsice pro turistiku a také dokonalým archetypem pravého Korsičana. Nic neplánuje, čas je pro něj pouze pomocný faktor, ale běda, když se něco nedaří.



Už když jsem připravoval cestu na Korsiku, upozornili mě ve vídeňské centrále Office du Tourisme, že v porovnání s ostatními regiony se s Korsičany spolupracuje „jinak“. Měli dost taktu na to, aby mi nic nevysvětlovali přímo, ale brzy jsem pochopil, co mají na mysli. Před cestou do Provence, Bretaně či Normandie jsem kontaktoval příslušný turistický úřad, poslal jsem jim svůj návrh, co bych chtěl vidět a kdy bychom chtěli na Korsice natáčet sérii dokumentů Postřehy odjinud. Oni mi odpověděli, přidali ještě několik svých tipů a všechno šlo naprosto hladce.



„Tady to tak hladce nepůjde,“ upozorňovali mě na samém počátku s tím, že na Korsice vyžadují tento plán hodně dopředu a stejně není jisté, jestli všechno, na čem se domluvíme, bude platit. To se ukázalo několik dní před první cestou.



„Jan, tady je Xavier Olivieri. Je mi to moc líto, ale vaši cestu musíme odložit, nemáme v úřadu dost lidí. Nejlepší by bylo, kdybyste přijel o několik měsíců později, třeba v září,“ ozvalo se v telefonu tři dny před odjezdem na ostrov, v situaci, kdy jsem už měl jízdenky na loď. Chvilku jsme se dohadovali, Xavier v telefonu hřímal, že teď to určitě nejde, ale já jsem mu vysvětlil, že už mám všechno zařízené a na Korsiku jedu bez ohledu na to, jestli mi pomohou, či nikoli. Xavier měl sice zlost, ale nakonec alespoň souhlasil s tím, že za ním hned po příjezdu zajdu a uvidíme, co se dá dělat.



Studium korsického lidu začalo tedy hned po příjezdu. Schůzku jsme měli v deset, Xavier přišel v půl jedenácté, vzal mě nahoru do své kanceláře, pustil si větrák, vzal mapu, otevřel si kontakty na průvodce ve všech regionech a za dvě hodiny jsme spolu naplánovali to, co oni nedokázali sami za tři měsíce.



Sledovat ho při práci bylo naprosto fascinující. Chvíli připomínal italského cholerika, aby se vzápětí proměnil v šarmantního francouzského svůdce a pak zase vypadal jako kamarád z mokré čtvrti. Z francouzštiny přecházel plynule do italštiny a občas i do korsičtiny. Záleželo na tom, s kým mluví, a také na tom, jak se mu dařilo dohodnout, co chtěl.



„Cože, máte obsazeno? To mi neříkej ani ze srandy! Příští týden? Na to už kašlu! Nazdar!“ téměř vyštěkl a znechuceně praštil sluchátkem.



„No to je úžasné, ty jsi opravdu zlatíčko. Kdo to má být? To nechám na tobě. Jo, to je výborná průvodkyně. A opravdu bys zařídila, aby měla čas? Skvělé. A jak se vlastně máš? Tak až pojedeš do Ajaccia, dej vědět,“ rozplýval se Xavier do telefonu. Pokaždé na něm bylo už po dvou vteřinách znát, jakým směrem se rozhovor bude ubírat.



Měl jsem pocit, že Xavier zná na ostrově snad každého. To se ukázalo být velkou výhodou. Tehdy, jen několik hodin poté, co loď Daniele Casanova zakotvila v tom nádherném přístavu, jsem určitě netušil, kolik zajímavých korsických charakterů poznám.



„A co večer? Co bys chtěl dělat?“ zeptal se mě Xavier a hned vzápětí si sám odpověděl: „Půjdeš na večeři, už jsem to vymyslel. Chceš potkávat zajímavé lidi – máš je mít. Někoho takového, jako je Christian Habani, jsi ještě neviděl.“ VEČEŘE NA POšTĚ



Ajaccio není velké město. Pokud se chcete chvíli chovat jako turista a hezky si ho projít, tak vám na všechno, co je opravdu zajímavé, stačí několik hodin. Takovým místním „Václavákem“, ovšem v miniaturním měřítku, je náměstí Place de Gaulle. Místo Václava na koni tu však stojí bronzová socha Napoleona, která připomíná kalamář a také se jí tak přezdívá. Kolem dokola náměstí jsou obchůdky a právě odtud vybíhá bulvár Cours Napoléon, který je nejdůležitější ulicí celého města. V délce několika kilometrů se táhne na východ souběžně s nábřežím. Potřebujete-li cokoli koupit, musíte právě sem. Zajde-li sluníčko za mraky, či dokonce začne-li pršet a město posmutní („V deštivý den jen těžko najdete tak nudné místo, jako je Ajaccio,“ prohlásil kdysi Edward Lear), jedinou cestou z deprese je zajít právě sem, protože tady alespoň potkáte nějaké lidi.



Jen kousek od náměstí začíná malá ulička Rue de Rome. Kdybyste jí pokračovali a v pravý čas zahnuli doleva, dostanete se během několika minut až k domu Napoleona. Ale ten na nás zatím počká. Na začátku ulice totiž stojí podivuhodná restaurace LE 20123.



Tento neuvěřitelný název si vymyslel právě Christian Habani. Nepotkal jsem v životě mnoho lidí, kteří mají takovou vitalitu. Měl jsem pocit, že ho ráno někdo natočí na klíček a on pak celý den jezdí jak elektrická myš. Sotva mě uviděl ve dveřích, hned mě běžel přivítat, přestože restaurace už byla plná dalších hostů. Usadil mě ke stolu a za chvíli přiběhl s aperitivem. „To si musíme dát, to je domácí liquer,“ sdělil mi tónem, který mi nenechával žádný prostor pro jakékoli námitky. Celý večer byl na nohou, pořád se s někým zdravil, pořád se ujiš»oval, zda je všechno v pořádku, a v každé volné chvilce se u mě zastavil. Jakmile jsem do restaurace vešel, bylo mi jasné, že tady musíme točit.



Když jsme přišli, bylo na panu Habanim vidět, že určitě nejsme první štáb, který se u něj zastavil. Hned nám ukazoval, co všechno si můžeme natočit, s kameramanem Pavlem procházel jednotlivé místnosti a ukázal mu celý interiér, který měl vzbuzovat zdání exteriéru; to byl také jeho nápad. Přitom se pořád smál, vysvětloval, plácal se do stehen a sliboval, že brzy začne zpívat.



Každému, kdo má v úmyslu Ajaccio navštívit, vřele doporučuji, aby se v jeho restauraci zastavil. Jeho příběh je prostý a pozoruhodný zároveň.



Pan Habani pochází z malé vesničky Pina Canale, která leží mezi Ajacciem a Proprianem. Jak je pro Korsiku bohužel typické, z ostrova odchází za prací na kontinent mnoho lidí, a tak se řada vesnic vylidňuje. V mnoha místech není práce a Habaniho vesnička nebyla výjimkou. A tak se podnikavý mladík jednoho dne sebral, odešel do Ajaccia a začal pracovat v restauracích. A dále už to pokračuje podle typického „amerického snu“.



Časem si založil restauraci vlastní, na kterou si půjčil spoustu peněz. Všechno ale dokázal splatit. Z nostalgie po svém mládí a původu pojmenoval restauraci po své vesničce – tedy přesněji pojmenoval ji jejím směrovacím číslem. 20123. A také si vymyslel jednu specialitu.



„Vlastně vůbec nejste v typické restauraci,“ začal nám vysvětlovat, když se spolu s námi usadil na barovou židličku. „U mě nemáte žádný výběr. Možná vám to trochu připadá jako v závodní jídelně, kde musíte sníst to, co dostanete, ale já si skromně dovoluji tvrdit, že sám vím, co je nejlepší a co vám bude chutnat. Proto připravím jenom jedno menu, které pak jedí všichni. Pokud máte chu» na něco jiného, máte smůlu, to jste vlezli do špatné restaurace,“ říká se smíchem pan Habani a dodává: „Vařím podle receptů své babičky z nejčerstvějších ingrediencí, troufám si proto tvrdit, že jíte samé dobré věci. Navíc máte pocit, že jíte domácí jídlo, že jste vlastně u mě doma na návštěvě, a přesně to bych chtěl. Jen se rozhlédněte kolem sebe – jako byste byli na zahradě našeho domu a my vás hostili,“ dodává pan Habani, a jak je v ráži, na židli doslova péruje.



Dívám se kolem sebe a musím mu dát za pravdu. Různé lucerny, vnitřní okna, cedule či květiny mají vzbudit zdání „domácí restaurace“, a když si trochu rozostříte hranici mezi nevkusem a vkusem, celkem se to daří. V praxi to tedy vypadá tak, že pan Habani pozve hosty „k sobě“, připraví jedno menu o několika chodech a to pak servíruje. Ale tím návštěva domácí restaurace ani zdaleka nekončí.



Hned na úvod se pan Habani vyšvihne na menší pódium a vysvětlí všem, o co tady vlastně běží. Představí jídlo, které spolu s manželkou a několika pomocnými kuchaři připravili, a když číšníci všechno roznesou, usedne se dvěma kamarády ke stolku a za doprovodu kytary spustí pravé korsické písně. Samozřejmě v korsičtině. Kdyby mi doma někdo takhle při jídle vyzpěvoval, asi bych měl trochu problémy, ale hostům se dlouhé nápěvy líbí. Ke kančímu, což je nejtypičtější korsické jídlo, které se servíruje i tady, se nejčastěji pije domácí červené a na závěr přichází dobrý digestiv. To už je obvykle zábava v plném proudu a hosté se pomalu přidávají k panu Habanimu. Občas to sice zní jako tajemný nápěv Vontů, ale zdá se, že se všichni dobře baví. Nakonec zpěv slábne, dámy začínají klimbat a pánové, ač neradi, se musí pomalu zvedat. Mezi všemi „jezdí“ pan Habani, který se o každého návštěvníka stará, jako by to byl jeho jediný host. Se všemi si potřásá pravicí a nepochybuji o tom, že ti, kteří tuto „večeři-show“ zažili, se sem budou rádi vracet. Pan Habani jistě nebude proti tomu.



Loučíme se i my. Majitel se nám věnoval, jak jen mohl, a zdá se, že si nás docela oblíbil. Všechno už jsme snědli, ale abychom neodcházeli s prázdnou, dal nám pan Habani s sebou ještě obrovský kus výborného domácího sýra, který mě na jazyku pálil ještě týden. Rádi bychom v restauraci zůstali o něco déle, ale nemohli jsme se příliš zdržovat. Druhý den ráno nás totiž čekal Napoleon. BYDLEL TADY NĚKDE NAPOLEON?



„Tak pozor, tak to ne!“ vyběhl na nás zděšený hlídač, a ani jsem se mu příliš nedivil. Ale on se pro změnu zase nemohl příliš divit nám. Natáčeli jsme v docela normálním domečku na Place Letizia. Normálním v tom smyslu, že kdybyste šli jen tak kolem, ani byste si ho možná nevšimli.



Domeček od těch ostatních odlišuje jedna prostá věc. Narodil se v něm Napoleon, a kde se tento slavný vojevůdce narodil, musí být přece muzeum. Upozorní vás na ně pamětní deska, ale ta tam asi stejně není potřeba, nebo» většina turistů sem jde najisto. Každý vám potvrdí, že poté, co přistanou v Ajacciu, zamíří nejprve právě sem. Možná jen kvůli pocitu, že byli v Maison Napoleon; jinak je muzeum moc neobohatí. „Bohatá“ expozice spočívá v tom, že tady nashromáždili nejrůznější předměty, které Napoleona alespoň vzdáleně připomínají – třeba pistole jeho otce, dýky a nějaké mapy. Jinak je zde originálních kusů nábytku pramálo. Nelze se tedy divit, že jsme tomu nejcennějšímu věnovali mimořádnou pozornost – totiž dřevěným nosítkům, na nichž odnesli Letizii z kostela, když Napoleon začal ohlašovat svůj příchod na svět.



Točit nosítka však zase není až tak akční, proto Pavel vymyslel, že udělá kolem nich jízdu. Z batohu si vyndal kolečkové brusle a pěkně po parketách nosítka objížděl a točil. Hlídač, který naneštěstí do místnosti právě vešel, nevěřil vlastním očím. Uklidnil se až poté, co Pavel uložil brusle zpátky do batohu, ale i tak už z nás nespustil oči. Pavlovi se však naštěstí povedla jízda na první pokus, takže jsme měli tento záběr „v kabeli“, jak říkají Ostraváci.



Nikdo není doma prorokem. Jako by toto rčení do značné míry charakterizovalo „přátelství“ mezi Napoleonem a Korsikou. „Kdyby bylo možné zatlačit Korsiku trojzubcem pod mořskou hladinu, tak by se to mělo provést,“ prohlásil kdysi Napoleon, který se narodil v roce, kdy vládu nad Korsikou převzala po Janovu Francie, a to tak, že porazila vojska Pascala Paoliho a samotného vůdce vyhnala do exilu.



Napoleonova rodina původně Paoliho podporovala, ale časem se otec budoucího slavného vojevůdce, Carlo, usmířil s Francouzi a svých styků využil k tomu, aby získal pro syna bezplatné vzdělání. Napoleon byl vůči Francouzům loajální, zatímco revolucionář Paoli usiloval o korsickou samostatnost a pomoc hledal u Angličanů. V červnu 1793 byl Napoleon vyhnán z ostrova a na Korsiku zanevřel na celý zbytek svého života. Nutno ovšem dodat, že podobné pocity chovala k Napoleonovi z výše zmíněných důvodů i řada Korsičanů.



Přesto je tady přítomnost Napoleona cítit na každém kroku. Další socha se hrdě tyčí na Place Foch, příjemném náměstí, které lemují palmy a odkud je hezký výhled na přístav. Kousek nad ním se kříží Cours Napoleon a Cours Grandval, který vás dovede až k náměstí Place d’Austerlitz. Pokud jste přijeli do Ajaccia jen kvůli sochám Napoleona, právě tady na vás čeká nejlepší kousek. Celému náměstí dominuje obrovská pyramida s vytesanými schody a názvy nejslavnějších vítězství. Na Ajaccio shlížejí majestátně dva orlové – napoleonské symboly – a na vrcholu pyramidy stojí zamračený Napoleon v uniformě gardových jízdních myslivců v typickém dvourohém klobouku. A právě tento klobouk byl jednou z rekvizit, které jsme na Korsiku vezli.



Oproti minulým dílům Postřehů jsme hodlali některé části téměř „inscenovat“, a z tohoto důvodu jsme měli s sebou paruku typického korsického bandity, oblek kapitána armády, pušku, dýku, truhlu s pokladem a napoleonský klobouk.



Původně jsme si mysleli, že závěrečný stand-up natočím v klobouku, ale nakonec, tuším, že to vymyslel Jarda, jsem si oblékl Napoleonův vojenský kabát, na hlavu posadil klobouk a v závěru dílu jsem se objevil v prostřihu, jak sám sobě kynu.



Jistě si dovedete představit, jaké jsme tam nahoře, u samotné sochy slavného vojevůdce, působili pozdvižení. Bylo neskutečně těžké závěrečný stand-up natočit, nebo» každou chvíli přijížděl nový autobus turistů a Karel je zadržoval, aby nám nelezli do záběru a byli zticha. To jde možná docela dobře, když jich na schůdcích čeká pět, ale hůře se to daří, když je jich padesát.



Zejména japonským turistům jsme se však zalíbili natolik, že mě prosili, zdali bych se s nimi nemohl, coby Napoleon, vyfotit. Občas jsem také půjčil nějakému turistovi klobouk, aby se v něm mohl zvěčnit. Celá ta sláva s Napoleonem byla poměrně nebezpečná. Pyramida je hodně vysoká a schody strmé, navíc jsou uzoučké, takže se vedle sebe vejdou jenom dva lidé. Pokud tedy někdo nahoře uklouzne a začne tlačit ty pod sebou, tak ten neš»astník, který musí udělat úkrok, se doslova a do písmene dostane na šikmou plochu. Na naleštěném kameni se nemá čeho zachytit a doplachtí jak na tobogánu až dolů, pod slavný památník. Velmi bych pochyboval o tom, že by byl ještě někdy v životě schopen vylézt zase nahoru. Viděl jsem, co „tobogán“ udělal s japonským fotoaparátem, který neš»astný turista upustil. Jeho přátelé ho našli až dole (fotoaparát!), rozmašírovaný na tisíc kousků.



Bronzová socha Napoleona není originál. Když Napoleon umíral, doslova prohlásil: „Vykáží-li z Paříže mé tělo, jako vykázali moji osobu, přeji si, aby mě pohřbili u mých předků, v katedrále v Ajacciu.“ Toto přání se mu nesplnilo, nebo» ho Britové pohřbili na Ostrově svaté Heleny a teprve po dlouhé době byly jeho ostatky převezeny do pařížské Invalidovny. A právě ochoz Invalidovny zdobí originál této sochy; na Ajaccio zbyla pouhá kopie.



Hned vedle památníku najdete proslulou Napoleonovu jeskyni. Když mu bylo osm, hrával si tady s dětmi ze sousedství na četníky a na zloděje. Jeskyně, jíž se říkalo Casone podle stejnojmenného domu, který tam už dávno nestojí, vlastně žádnou jeskyní není. Je to obrovský puklý kámen, v jehož rozsedlině si děti stále hrávají na schovávanou. Jistá dávka opatrnosti je v tomto případě také na místě – nebezpečí, že do něčeho šlápnete, je veliké.



Mnoho turistů se do slují zajde také podívat, ale už Fred Wander ve své knize píše o tom, že je to možná celé podfuk. V době, kdy bylo Napoleonovi osm let, patřilo území kolem jeskyně jezuitskému klášteru, který chránila vysoká zeď. Veřejnost sem nesměla a lze dost těžko předpokládat, že by byl maličký generál schopen dostat se se svými kamarády přes zeď do srdce kláštera. Nikomu však tato skutečnost příliš nevadí a turisté se sem pořád hrnou.



Mnoho členů Napoleonovy rodiny našlo místo posledního odpočinku v kryptě v Chapelle Imperiale, na nádvoří muzea Fesch. Kardinál Joseph Fesch byl Napoleonovým nevlastním strýcem a investoval spoustu peněz do obrazů, které si francouzští vojáci „vypůjčili“ během svého putování Evropou. I když už byla řada obrazů, které kardinál vlastnil, členy Napoleonovy rodiny rozprodána, v muzeu jich zůstalo dost – především z období italské renesance.



Museum Fesch, které najdete na ulici Rue Cardinal Fesch, je spolu s domem Napoleona jedním z mála míst, kam se můžete v Ajacciu podívat. Jinak je hlavní atrakcí už zmíněný záliv. Jen málo měst na světě si dopřává luxus být olizováno mořem, kde se skutečně můžete koupat. U moře leží řada měst, ale kvůli přístavům je voda tak znečištěná, že musíte jet několik kilometrů, než najdete pláže, které nejsou tak špinavé. V Ajacciu se chodí k moři o polední přestávce.



Korsičané se ve způsobu „užívání“ polední přestávky od kontinentálních Francouzů příliš neliší. Ve dvanáct hodin se všechno zavírá a až do dvou jsou všichni na obědě, mnozí to ještě o nějakou tu minutku posunou. Momentky z toho, co se děje v Ajacciu po dvanácté hodině, by se skvěle hodily do nějakého časopisu o zdravém a bezstresovém způsobu života. Stovky lidí, mnozí v obleku, se z úřadů stahují na pláž. Mají to opravdu jen kousek – z Place Foch jsou u moře za dvě minuty a největší třída, Cours Napoleon, začíná jen kousek od pláže.



Skupinky dávají tušit, že k moři míří společně kolegové z práce, kteří se předtím zastaví v nějakém lahůdkářství a oběd si přinesou v krabici přímo na pláž. Jiní si zajdou do restaurace a teprve pak s igelitovou taškou zamíří k moři. Z tašky vyndají deku, opatrně do ní složí košili a kalhoty a začnou se vyvalovat na sluníčku. Mnozí také okamžitě skočí do nádherně čisté vody a říkají si, jak je na světě krásně. Po druhé hodině se zase všichni sbalí a odejdou do úřadů. Říkal jsem si, že tady bych chtěl jednou pracovat.
<>br

Ajaccio je hlavním městem Korsiky a symbolizuje budoucnost ostrova. Když vylezete k památníku Napoleona a budete stejně jako slavný vojevůdce pozorovat moře, všimnete si, že každou chvíli míří do přístavu, anebo naopak z něj, nějaký parník s turisty. Město je populární turistickou destinací i „přestupní stanicí“. Právě z Ajaccia začínáte většinu cest po Korsice. Buď míříte na jih, směrem k mystickému Sartene, anebo na sever k pozoruhodným útvarům zvaným calanques. Ale vždy se musíte zastavit v Ajacciu. O tom, že město vzkvétá, svědčí i nové moderní hotely, které se budují kolem pobřeží. Ajaccio je městem budoucnosti, druhé největší korsické město Bastia zase minulosti. Obě korsické metropole pak spojuje něco, co u nás máme třeba na trati mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Včelnicí. Úzkokolejka.



Napsal Jan šmíd

  Recenze a komentáře čtenářů:Vložit novou recenzi / komentář
 
 
 
Inzertní místo pro registrované uživatele-Na tomto místě se může zdarma nacházet Váš inzerát. Tato služba je pouze pro registrované uživatele našeho serveru.

>> Registrovat <<
VyhledáváníX


To se mi libíX
  • Sdílet na TwitteruSdílet na GoogleSdílet na Facebooku

Nové knihyX