Martin Čáslavský

WWW.TRAVELL.CZ
Informační portál - Martin Čáslavský

   
   
Menu

DoporučujemeX
  • Jak si formovat a posilovat postavu na židli

Zajímavé odkazyX

Nová česko-slovenská hudební databáze

Cestopis - Venezuela15.12.2017 
Svátek má Radana a Radan 
Nepřihlášený uživatel [Přihlásit] [Registrovat]

Přípravy

Jsme tři Bára, Slimák a já Martin. Blíží se listopad a my čekáme na zvýhodněnou nabídku letenek při příležitosti mezinárodního dne studentů. Jako nejvhodnější se nám zdá nabídka letenek do Venezuely za 9 900,. Kč. Kupujeme tedy letenky a necháváme se očkovat proti žluté zimnici a břišnímu tyfu. Žloutenku s Bárou už nestíháme. Slimák je proti ni očkován již z dřívějška. Jako průvodce si Bára koupila osvědčenou knihu Lonely Planet, jejíž jediná nevýhoda je, že je v angličtině. Ke vstupu do Venezuely je třeba vízum a tak si dáváme žádost o vízum na Venezuelským velvyslanectví. Bez problému ho za čtyři dny získáváme tak už nic nebrání v odjezdu.

 

16. listopad - Odlet z Prahy

Z Prahy odlétáme odpoledne kolem páté hodiny večer. Asi za hodinu přistáváme ve Frankfurtu, kde nás na letišti čeká přečkání asi 14 hodin. Uchýlili jsme se do takové klidné odletové haly, kde máme klid a možnost se na lavicích trochu prospat. Je zde velké množství novin a tak je využívám jako přikrývku. Vypadám jako bezdomovec, ale nevadí mi to. V noci tu občas projdou nějací turečtí uklizeči, ale jinak je tu klid. Po ránu odtud startuje nějaké letadlo a je tu k dispozici zdarma kafe. S radostí toho využíváme a čekáme na naše letadlo.

 

17. listopad - První den ve Venezuele

Letadlo do Caracasu startuje až po poledni. Během letu není celkem téměř nic vidět jenom moře a jeden větší ostrov. V letadle se Bára seznamuje s jedním Venezuláncem, který pracuje v Německu. Zve nás k sobě na návštěvu a dává nám svou adresu. Je to takový veselý chlapík. Během letu dostáváme dvě jídla a pití kolik chceme. Využíváme toho a objednáváme si Baylies. Let trval asi 9 hodin. K jeho konci sledujeme západ slunce a těsně pře přistáním světla nočního Caracasu. Přistáváme na letišti Simón Bolivar u Caracasu, které leží kousek o mořského pobřeží. Po vystoupení z letadla nás okamžitě přivítá horký vlhký vzduch. Na letišti měníme peníze a jdeme k pasové kontrole. Zdejší úředníci však odmítají přijmout naše formuláře, které jsme obdrželi v letadle a musíme čekat, než dorazí zdejší oficiální formuláře. Při čekání se seznamuji s jednou Holanďankou, která je zde na služební cestě. Posíláme domu SMS, že jsme dobře dorazili a netušíme, že za chvilku ztratíme signál a tím i spojení s domovem. Konečně máme správné formuláře a celníci jsou spokojení a pouští nás dál. Procházíme letištěm a hledáme nějaký autobus, kterým bychom se mohli dostat do centra. Letiště je totiž asi 30 km od centra. Bohužel je už moc pozdě a žádný autobus do centra nejezdí. Všude kolem nás ale běhají různí nadhaněči a nabízí nám svoje taxíky, o které však nemáme zájem. Vypadá to beznadějně a tak se spojujeme s dalšími Čechy, kteří tu jsou taky s GTS a společně s nimi se snažíme si pronajmout malý autobus, kterým bychom se dostali na autobusový terminál. Trocha smlouvání a výsledkem je cena ve výši standardního jízdného autobusem tj. 2000 bolivarů na osobu. Nastupujeme tedy a odjíždíme. Projíždíme podivnými čtvrtěmi a já jsem v tu chvíli strašně moc rád, že jsem v autobusu a ne tam venku. Zdejší obyvatelé na mne zpočátku působí dost nepřátelsky, teprve později jsem zjistil, jak moc jsem se spletl. Auta pohybující se na zdejších silnicích jsou většinou strašný vraky což lze prohlásit i o našem autobusu. Asi za hodinu přijíždíme na autobusový terminál. Zde zjišťujeme, že odtud autobusy jezdí jiným směrem, než jsme se původně chtěli vydat. Měníme proto plán a spolu s ostatními Čechy si kupujeme jízdenku na autobus do Ciudad Bolivar. Slyšeli jsme, že ve zdejších dálkových autobusech to dost přehání s klimatizací a tak se teple oblékáme a bereme dovnitř spacáky. Batohy necháváme v zavazadlovém prostoru. V autobuse je skutečně hrozná zima. Obrovskou výhodou je, že je skoro prázdný a tak má každý pro sebe dvě sedadla a to se už dá i spát. V usínání sice trochu ruší televize, ale na to si člověk rychle zvykne. Proubouzím se v noci, když autobus kdesi zastavuje a mnoho lidi se hrne na záchody. Slimák zůstává v autobuse a já s Bárou jdu na záchod. Venku nás přivítá opět nepříjemné vedro. Je to hrozný tepelný šok z té zimy v autobuse. Další šok mne čeká při návštěvě záchoda. Později mi to už ani nepřišlo, ale ten první kontakt se zdejší úrovní hygieny na záchodech byl pro mne dost nepříjemný. Vracím se zpět k autobusu, ale nemohu jej najít, protože jsou všechny stejný a vůbec nejsou označený. Naštěstí potkávám některé naše české spolucestující. Po chvilce opět nastupujeme a pokračujeme v jízdě a já opět usínám.

 

18. listopad - Ciudad Bolivar

Ráno se probouzím. Právě začíná svítat je 6 hodin. Projíždíme pustou krajinou, všude samý kaktus a palma a skoro žádné vesnice. V autobuse zjišťuji, že Bára i Slimák mají knihu Lonely Planet stejně tak jako několik cestopisů docela dost prostudovanou, a tak ví kde je co zajímavého, zatímco já jsem si doteď nic nepřečetl. Jsem tudíž odkázán na jejich plán cesty, který se mnou zpočátku ani jeden z nich nehodlá konzultovat, což mne dost štve. Netuším totiž vůbec kam a proč tam jedeme a to je situace, kterou nemám rád. Zpočátku jsem se nebránil, ale později jsem se už ozval. Nyní zpět do autobusu. Kolem 9 hodiny konečně přijíždíme do Ciudad Bolivar. Zde všichni Češi zde vystupuji, a nastává převlékání do letního oblečení, protože v tom vedru se jinak nedá vydržet. Většina Čechů se vydává na Roraimu a k vodopádům Canaima. My se tam však nechystáme a proto odcházíme do centra hledat ubytování. Cestou procházíme trhem, kde je možno výhodně nakoupit nejrůznější ovoce a placky. Ubytováváme se v dvoulůžkovém pokoji v jednom celkem slušným hotelu na břehu řeky Orinoka. Jsme strašně unavení a tak padneme na postele a vzápětí všichni usínáme. Poté co jsme si trochu odpočinuli, vydáváme se na prohlídku města. Procházíme se kolem řeky Ria Orinoka a divíme se jaká je zde špinavá voda. Dle našich informací se zde nacházíme v oblasti zvýšeného výskytu komárů, kteří šíří malárii. Prý na tento druh malárie nestačí naše antimalárika. My jsme to však riskli a jak se ukázalo, tak tu stejně skoro žádní komáři nebyli. Na konci naší procházky jdeme na trh a chceme si zde koupit melouna. U jednoho stánku nám prodavač nabízí výhodnou nabídku tři melouny za 1000 bolivarů. Tak výhodně nám melouny už nikdo nikdy nenabídl. Melouny jsou strašně velký a do hotelu je to moc daleku a tak si vezmeme jenom jednoho, i když to není už tak moc výhodný. Zastavujeme se ještě u dalšího stánku, kde nám prodavač dal ochutnat jakési ovoce, které se nám snažil prodat. Poté jsme se rozhodli vrátit do hotelu. Po příchodu do hotelu chvilku odpočíváme a pak jde slimák krájet melouna do takové společenské místnosti na balkoně hotelu s výhledem na rušnou ulici podél řeky. Za chvíli tam dorážím i já s Bárou a zjišťujeme, že majitel hotelu Slimáka vybavil na to krájení melouna speciálním nožem s prkénkem. Společně jíme melouna a dojídáme paštiky s chlebem z domova. Společně s námi zde sedí i několik Němců a Italů s nimiž se však nebavíme. Po jídle se jdeme opět projít do města. Mezitím se již stmívá a tak se zanedlouho vracíme zpět do hotelu a jdeme spát.

 

19. listopad - Ciudad Guayana

Probouzíme se brzy ráno, protože chceme odjet do Ciudad Guayana. V koupelně nalézáme na zemi mrtvého švába, ale nikomu to nevadí. Sbalíme se a opouštíme hotel. Na ulicích je ještě mrtvo. Pobíhá zde jenom velké množství opuštěných psů. Blížíme se k autobusovému terminálu a hned se na nás vrhá jistý nadhaněč a nabízí nám autobus. Protože jede tam kam potřebujeme rozhodneme se nastoupit a za chvíli odjíždíme. V autobuse je zase docela zima a záclony musejí být zatažené a tak toho venku není moc vidět. Za dvě hodiny přijíždíme do Ciudad Guayana. Vystupujeme kdesi na okraji města a hledáme cestu do centra. Dovídáme se, že je to docela daleko a tak jdeme na zastávku autobusů. Po chvíli zde nějaký zastavuje a my nastupujeme. Nevíme přesně kde vystoupit a tak jedeme zřejmě až na konečnou. Pochopili jsme, že jsme přejeli místo kde má být hotel, který jsme si vyhlédli. Vracíme se tedy zpět. Cestou nás zastavuje jakási běloška a tvrdí nám, že ulice po které jdeme je strašně nebezpečná a že tu nemůžeme takhle chodit. Nabízí nám, že nás odveze do nějakého hotelu, který ale stoji asi 22 USD na osobu což odmítáme. Za chvíli nacházíme v této ulici náš hotel. Bohužel je však obsazeno. Hned vedle je však nějaký jiný. Vstupujeme tedy a ptáme se zda mají volno. Majitelka nám nejprve tvrdí, že má vše obsazeno a nakonec nám nabídne takový menší pokojík pro dva s manželskou postelí. Říkáme si, že nám to stačí a tak to bereme. Chvilku jsme si odpočinuli, snědli ananas a pak se rozhodli se jít podívat do místních parků na vodopády. Ptáme se paní hoteliérky jak je možné se tam dostat. Prý jenom taxíkem. Ptáme se jaká je obvyklá cena a dovídáme se jistou cenu avšak s tím, že po nás jako po cizincích budou chtít taxikáři mnohem více. A taky že jo, zastavili jsme asi tři a chtěli trojnásobek. Až čtvrtý souhlasil s cenou, kterou nám doporučila paní hoteliérka. Taxi nás dovezl až ke vstupu do parku. Musíme zde ukázat tašky, ani nevím co tam hledali a vydáváme se na procházku parkem. Je zde příjemně, ale docela hodně lidí. Zanedlouho nacházíme vodopády. Je to skutečný zážitek. Všude kam se podíváte samé vodopády. To se musí vidět. Obědváme zde chleby s paštikou a pak pokračujeme v prohlídce parku a zvažujeme koupání v řece. Bůhví ale jaké potvory zde žijí a tak to nakonec vzdáváme. Park jsme prošli téměř celý a už jsme opět u vstupu a jdeme opět odchytit taxíka. Hned první taxík souhlasí s námi navrženou cenou a odváží nás k dalšímu parku. Zde se již platí vstupné, ale nejsou to žádné závratné částky. V parku jsou další velké vodopády a taky nějaký bufet, kde si konečně kupujeme vychlazenou vodu. Pak pokračujeme v prohlídce parku jsou zde dokonce zvířata. Volně tu pobíhají malé opičky a v klecí jsou želvy, různí ptáci a nějaká dravá šelma. Už máme zase žízeň a v parku nacházíme stojany s tekoucí vodou. Určitě byla pitná Bára a Slimák ji bez problémů pili a dobrý. Já jsem byl tou dobou ještě měkký a tak jsem radši žíznil. Už nás to tu nebaví a tak se vracíme do města. Opět jdeme tou údajně nebezpečnou ulicí a najednou vedle nás zastavuje bavorák a v něm nějaký Venezuelan a ptal se nás na cestu do Caracasu. Nemohli jsme mu poradit, tak nás aspoň varoval před tou ulicí tady, že je to tu nebezpečný a odjel. Za chvíli však přijel znovu a volal na nás, že je to tu opravdu nebezpečný, že nás odtud odveze. Nevěděli jsme jak se ho zbavit on jel pořád krokem za námi a nechtělo se mu odjet. Nakonec jsme se však rozhodli přijmout jeho nabídku a nastoupili k němu do auta. Odvezl nás do nějakého luxusního hotelu a pozval nás na pivo. Přitom nám říkal, že ta ulice je strašně nebezpečná, že tam minulý týden zabili nějakého Francouze a že tam nemůžeme takhle chodit. Říkal o sobě, že je prý senátor a zval nás k sobě do domu, abychom u něj přenocovali. Povídal si tedy s Bárou, protože já a Slimák jsme mu nerozuměli. Bára toho moc nepřeložila jenom to, že nás zve k sobě domů. Asi jsem byl naivní, ale v tu chvíli jsem byl ochotný tu nabídku přijmout. Bára ani Slimák však tím nadšeni nebyli a tak jsme jeho nabídku odmítli. V první chvíli mne to mrzelo, ale když pak Bára vyprávěla jaké ji dělal návrhy uvědomil jsem si i já, že by to s námi v jeho domě nemuselo skončit nejlépe. Rozhodli jsme se vrátit se do našeho hotelu a cestou koupit vodu. Vodu se nám bohužel nepodařilo zakoupit a to bylo dost nepříjemné. V hotelu jsme se ptali paní hoteliérky, jestli je voda z vodovodu pitná a ona řekla, že ne. Zároveň, ale řekla, že ji sami pijí a tak jsme se rozhodli ji pít taky. Měli jsme sebou tabletu na úpravu vody a tak jsme se je rozhodli je použít. Voda pak byla docela dobrá. Navíc jsme zjistili, že už máme mále peněz a že si musíme někde vyměnit USD. Šli jsme tedy opět ven do nějakého lepšího hotelu, ale bohužel tady peníze neměnili a tak jsme se vrátili s nepořízenou. Nechtělo se mi moc chodit po setmění v této údajně nebezpečné ulici a tak jsme už zůstali v hotelu. V noci jsem moc nemohl spát a slyšel jsem nějakou střelbu. Slimák prý ale taky nespal a nic neslyšel a tak nevím, jestli se mi to nezdálo.

 

20. listopad - cesta autobusem

Ráno vstáváme, balíme a odcházíme na autobus. Na ulici je nedaleko hotelu zastávka autobusu a každou chvíli nějaký přijíždí. Nastupujeme do jednoho z nich a odjíždíme směrem .................. Asi za půl hodiny opět vystupujeme a jsme v centru. Někde si musíme vyměnit peníze a tak hledáme nějakou banku. Konečně jednu nacházíme, ale ještě je zavřeno. U banky již čeká obrovská fronta lidí a tak musíme čekat. Nechápeme proč je tu tolik lidí, snad dostávají dnes nějaké důchody. Strávíme tu asi hodinu, než dostaneme peníze. Já čekám venku a Bára se Slimákem to jdou zařídit do banky. Zatím co čekám projíždí kolem spousta aut, ale jsou to opět vše strašné vraky, vesměs americké výroby. Tak a máme zase peníze a hned jdeme do obchodu naproti zakoupit vodu a pak se vydáváme na autobusový terminál. Je to kousek cesty, chvíli jdeme pěšky, ale pak si zastavujeme autobus. A jsme na autobusovém terminálu a hned se na nás vrhají nadhaněči.Doporučují nám autobus druhé třídy, který jede na pobřeží přes Maturin. Souhlasíme i když je do pěkný vrak ten autobus, ale hlavně že to jede. A tak začíná cesta, která bude trvat asi 12 hodin. Autobus opouští terminál a projíždí městem. Na křižovatce nastupují různí prodavači a nabízí různé cetky, ovoce a zmrzlou barevnou vodu. Přijíždíme k řece Rio Orinoko a je nám jasné, že pojedeme trajektem. Není tu totiž žádný most. Čekáme asi půl hodiny, než se autobus dostane na trajekt. Na trajektu je narváno, jedno auto a autobus vedle druhého. Plavba trvá asi půl hodiny a pak jsme zase na břehu. Zatímco na druhé straně bylo město, zde jsou pouhé chudé osady. Lidé tady bydlí v hrozných chatrčích a místo silnice je tu jen kamenitá cesta. Zde začíná Delta Ria Orinoka. Autobus hodiny projíždí hlubokými lesy, kde není téměř žádná vesnice. Cestou má autobus poruchu a tak řidič chvíli spravuje. Naštěstí se oprava zdaří a my můžeme pokračovat v cestě. Cesta je už nekonečná pořád samá rovina, lesy a výjimečně nějaká louka. První velké město do kterého přijedeme je Maturin. Zde autobus zastavuje a Slimák v nějakém bufetu koupí nějaké maso v placce. Mám hlad a tak to taky ochutnávám. Moc nám to nechutná, ale aspoň je něco k jídlu. Autobus zase odjíždí. Tady již lesy nejsou pouze palmy a kaktusy a je zde už více vesnic. Najednou se objevuje mrak a začíná silný slejvák. Prší i do autobusu. Netrvá to ale dlouho a opět svítí sluníčko. Pomalu se blížíme do hor. Je to opravdový zážitek jet s tímto autobusem po horách. Cesta je samá zatáčka a řidič se s tím moc nemazlí a jede docela rychle. Je tu ale nádherná příroda a výhledy. A taky jsme zde viděli mnoho domorodých vesnic. Autobus vždy vystoupá až na vrcholek hor a pak zas sjíždí dolů. Je tak střídavě chladno a pak zase vedro. Cesta horami trvá až na pobřeží, kam dorážíme těsně před setměním. Vystupujeme z autobusu ve městě Cumaná a rozhodujeme se co dál. Ještě netušíme, že nás brzy čeká menší konflikt. Bára a Slimák chtějí za každou cenu pokračovat dál, abychom se dostali co nejblíže do přístavu, odkud jezdí lodě na Isla Margaritha. Zpočátku nejsem proti. Jdeme tedy po pobřeží a pokoušíme se stopovat. Ale nikdo nám nechce zastavit. Najednou se však setmí a místní lidé nás varují, že je to tu nebezpečné a že se máme vrátit do centra. Po tmě se mi už rozhodně stopovat nechce a tak se chci vrátit. Bára a Slimák však jsou neoblomní a stopují dál. Zase nikdo nezastaví jenom jeden autobus, který však jede jinam a řidič nám doporučí, abychom se vrátili na terminál, že za chvíli odtamtud jede autobus naším směrem. Vracíme se tedy. Navrhuji zde přespat a pokračovat v cestě ráno. Bez úspěchu, nastupujeme do autobusu a odjíždíme. Po asi 60 km, které jsme projeli vesnicemi, které nevypadali zrovna nejlépe autobus zastavuje, že si už máme vystoupit. Vystupujeme tedy na nějaké křižovatce u nějakého malého městečka. Připadá mi to tu jako ve slumu a jsem dost naštvaný, že jsme sem jeli. Ptáme se domorodců, jestli se tu dá někde přespat. Prý ano, ukazují nám směr, ale je to prý daleko. Procházíme uličkami, všude na nás koukají domorodci a já čekám, kdy nás někdo přepadne. Naštěstí se tak nestane a my nacházíme onen dům kde se dá přespat. S majitelkou se Bára chvíli dohaduje o ceně a pak si konečně můžeme odpočinout. Jsem na Báru i Slimáka dost naštvaný, za tu jejich večerní stopovací akci a taky jsem jim vyčetl, že se mnou odmítají konzultovat plán cesty, že to vždy upečou sami a mně pak nic o svém plánu neřeknou. Ještě není moc pozdě a tak se po chvilce vydáváme na prohlídku náměstí, které je nedaleko. Zde zjišťujeme, že jsme v docela pěkném a klidném městečku. Líbí se mi tady a pomalu ze mne pomalu vyprchává naštvání. Sníme zde poslední paštiky s chlebem a zapíjíme to místním pivem Polar. Zjišťujeme kdy a odkud odjíždí zítra autobus do přístavu a pak jdeme do hotelu a spát.

 

21. listopad - cesta lodí na Isla Margaritha

Ráno brzy vstáváme, abychom stihli autobus. Nakonec však zjišťujeme, že není důvod spěchat autobus přijel se zpožděním a navíc odjede až tehdy, kdy tu bude alespoň 10 cestujících a tak se čeká až ještě někdo přijde. Kolem autobusu pobíhá nahaněč a přemlouvá lidi, aby jeli autobusem. V autobusu hraje rádio na plný pecky, že se to tu nedá ani vydržet, ale domorodci jsou na to asi zvyklí. Čekáme tedy venku a Bára se dává do řeči s nahaněčem. Zajímají ho ceny benzínu v Čechách a strašně se diví, že je to asi desetkrát dražší než ve Venezuele. Říkáme si, že když mají tak levný benzín, tak by mohli mít levnější jízdné v autobusech. Konečně nadhaněč sežene 10 cestujících a autobus vyráží na cestu. Každou chvíli se zastavuje a nastupují další lidé a za chvíli je autobus plný. Pomalu se blížíme na pobřeží. Chvíli jedeme po pobřeží a nakonec vystupujeme v takové malé vesničce. Tak tohle je ten přistav? Bohužel ano a jezdí odtud jenom takové malé bárky. Kupujeme si jízdenky a čekáme na loď. Asi za půl hodiny se loďka objevuje. Nastupujeme a já začínám tušit, že ta plavba nebude jen tak. Tísníme se v podpalubí asi s 30 domorodci. Je zde několik žen s batolaty a veřejně je kojí. Od stropu visí pytlíky na zvracení a já doufám, že ho nebudu potřebovat. Jsme ještě pořád u břehu a docela dost to houpá. Zatím se to ale dá vydržet. Pak se ale zapínají motory a já si připadám jako na horské dráze. Domorodci kolem si hned berou pytlíky a ja za chvíli taky. Říkám si, že to snad vydržím, ale najednou vedle sebe vidím zvracejícího Slimáka a mnoho dalších zvracejících lidí. V takové situaci se to nedá vydržet a tak jsem si to zvracení vyzkoušel taky. Popravdě řečeno jsem zvracel celou dobu až do chvíle, kdy loď přistála což trvalo asi hodinu. Mám takový dojem, že jediným člověkem, který tam nezvracel byla Bára. Jak moc jsem byl rád, že už jsem pryč z lodi. Chvíli jsem sice zůstal ležet na molu, ale pak to už bylo lepši i když nějak divně mi bylo celý den. Jdeme hledat nějaké ubytování ve městě Pollamar. Cestou nám pouliční prodavači nabízí hamaka. Bára chvíli zvažuje jestli nekoupit, ale nakonec se nic nekupuje. Ubytováváme se v hotelu, kde potkáváme dva Čechy, kteří se jaksi nemohli domluvit s panem hoteliérem a tak jim Bára pomůže se domluvit. V hotelu jíme zbytky jídla a rozhodujeme se co budeme dělat odpoledne. Láká nás koupání v moři a tak jdeme na autobus, který jede na severní pláže ostrova. Cestou kupujeme ve městě tři ananasy, které se chystáme sníst na pláži. Jízda trvá asi půl hodiny a jsme na pláži. Nejsou tu moc velké vlny a moře je trochu špinavé. Jdu se s Bárou koupat. Slimákovi se do vody nechce, protože se mu nelíbí kvalita vody. Pravdou je, že se tu moc lidí nekoupe a nějaký domorodec mi ukazoval chcíplou rybu, čímž mi asi chtěl naznačit, že ta voda asi není úplně v pořádku. Odpočíváme na pláži a jíme ananasy. Když nás to tu přestane bavit, tak se vydáváme zpět na cestu do Pollamaru. Zrovna jede autobus. Za chvíli jsme opět ve městě. Schyluje se k večeru a my máme hlad a tak jsme se rozhodli jít se najíst do restaurace. Ta kterou doporučuje planeta se nám ale nelíbí a tak hledáme jinou. Konečně jednu nalézáme a dáváme si tu k pití ovocné šťávy a k jídlu rýži s nějakým masem. Je to výborný. Po večeři se ještě chvíli procházíme po městě a pak jdeme do hotelu. Před spaním mi ještě Slimák ukazuje v Planetě plán na příští den a pro formu se ptá jestli s tím souhlasím. Nepochybně je to reakce na moje včerejší výčitky. Od této chvíle je Slimák co se týče plánu cesty trochu sdílnější a tak už nic nenamítám. Je pozdě a tak jdeme spát.

 

22. listopad - prohlídka ostrova

Ráno se probouzíme a já zjišťuji, že v sušenkách, které jsme chtěl mít k snídani se to hemží malými mravenci. Snažím se mravenců zbavit, ale moc mi to nejde. Navíc mi sušenky moc nechutnají, protože ty stejně jsem jedl včera před plavbou lodí a poté co jsem je vyzvracel mi připadaly strašně hnusný. Jdeme hledat autobus, který jede k přírodnímu parku, který jsme se rozhodli dnes navštívit. Zpočátku nemůžeme najít správný autobus, ale pak se to podaří a už se jede. Všímáme si, že řidič kvůli nám změnil původní trasu, což zde zřejmě není příliš neobvyklé. Za chvíli jsme u vstupu do parku. Zjišťujeme, že se tu nedá jít jinak než na loďkách a ty jsou příliš drahé stejně jako samotný vstup do parku. Odcházíme tedy a vydáváme se na ohlídku okolí po také písečné plání, připomínající malou poušť. Nic zajímavého tady není a tak se rozhodneme, že půjdeme někam na pláž se vykoupat. Vracíme se tedy na silnici a zkoušíme stopovat. Za chvíli nám zastavuje cisterna s vodou. Řidič rozváží pitnou vodu do domorodých osad a tak se s ním podíváme do nejzapadlejších koutů ostrova. V jedné rybářské vesnici na pobřeží nachází velké množství škeblí a lastur různých velikostí. V této vesnici jsem se dostal do menšího konfliktu se Slimákem kvůli vodě. Měli jsme totiž už jenom málo vody a Slimák chtěl doplnit vodu z cisterny, což se mi v tu chvíli vůbec nelíbilo. Zabránit jsem mu však nemohl a později jsem byl sám rád, že se tam ta voda doplnila. Původně jsem nechtěl ve Venezuele pít jinou vodu než balenou, ale postupně jsem se tohoto záměru vzdal. Řidič cisterny s námi objel celý ostrov a ukazoval nám místní pláže, ale nikde nezastavil. A když konečně někde zastavil, vypadlo z něj, že odtud nejezdí žádný autobus a to bychom se pak nedostali zpět do města které bylo vzdáleno cca 60 km. Nakonec nás odvezl do nějaké vesnice, která vypadala celkem civilizovaně, odkuj již autobus jezdil a kde byla údajně i pláž. V obchodě jsem si tu koupil vodu a pak jsme šli hledat pláž. Kolem břehu rostlo velké množství kaktusů a na zemi leželo mnoho latus a mušlí. Nakonec se nám podařilo najít vhodné místečko kde se dalo koupat a mohli se konečně trochu svlažit. Po vykoupání jsme se vydali na autobus do Pollamaru. Netrvalo dlouho a jeden přijel a jelo se. Po příjezdu do hotelu jsme si chvilku odpočinuli a pak se opět vydali do města. Nacházíme obchod s pitím, kde výhodně prodávají plechovkové pivo Polar. Zásobíme se tedy a jdeme dál. Opět si potřebujeme vyměnit peníze a tak hledáme nějakou směnárnu. Všude jsou ale akorát bankomaty a nikdo nám nechce vyměnit. Procházíme kolem nějakých luxusních hotelů a tam je cedule směnárna. Přicházíme ale už pozdě zrovna zavřeli. Ještě máme peníze na cestu lodí a to je vše musíme to nějak zítra zvládnout. Vracíme se do hotelu vypít Polary a pak jdeme spát.

 

23. listopad - cesta trajektem na pevninu

Dnes nás čeká cesta lodí zpět na pevninu. Radši skoro nic nejím, abych moc nezvracel. Chceme se plavit do města Puerto la Cruz a tak musím do jiného přístavu, který leží mimo město. Jdeme proto na autobus. V autobuse jsme po nás chce nějaká dívka nějaký finanční příspěvek na nějakou charitu. Děláme, že ji nerozumíme a najednou se do toho vloží nějaký chlápek, který mluví trochu anglicky. Sedl si vedle mne a pokoušel se mi vysvětlit, na co ta dívka ty peníze potřebuje. Peněz moc nemáme a tak se tvářím nadále nechápavě a nakonec to ten chlápek vzdá a změní téma. Vyptával se odkud jsme apod. Bára ani Slimák se do hovoru nezapojovali a tak jsem s ním musel konverzovat sám. Chlápek nakonec vytáhl flašku anízu a nutil mne abych to pil. Ochutnal jsem a Slimák taky. Nic moc, ale Slimák si sám později láhev koupil, takže mu to asi chutnalo. Prý to je jejich nejlevnější alkohol. Nakonec se do konverzace připojila i ta dívka co vybírala ty peníze a ani ji moc nevadilo, že jsem jí nic nedal. Oba však postupně vystoupili a do přístavu jsme již dojeli sami. V přístavu bylo mnoho čekajících lidí a u mola tři velké lodě. Měl jsem obrovskou radost, že to není zase ta malá bárka. Koupili jsme si jízdenku a posadili se v čekárně. Vedle nás seděla nějaká američanka, která se pokoušela navázat rozhovor se Slimákem, ale ten ji ignoroval. Řekl jsem si, že toho musím využít a pokecat v angličtině, když mi to tak šlo s tím chlápkem v autobusu. Moc anglicky neumím, ale domluvil jsem se i s touto američankou, která tu byla s malým synem. Nevím jak je to možné, ale ve Venezuele Vás pořád někdo straší, dokonce i tato američanka. Říkala, že cesta tou lodí není příliš bezpečná, že se prý každou chvíli nějaká potopí, jako zrovna nedávno jedna. Tak to mne teda uklidnilo. Vyměňujeme si kontakty a jdeme se nalodit. Napřed si jdeme sednout na nejvyšší palubu, abychom měli dobrý výhled, ale je tu strašný vedro a hrozí tu úpal na slunci. Jdeme tedy zpět dolů a schováváme se ve stínu. Chvilkami se jdeme ochladit do kabiny, která má klimatizaci. Je zde i restaurace, ale nic si nedáváme. Zbývající dvě lodi vyplouvají ihned za námi a vytváří tak společně s námi konvoj. Plavba je příjemná a trvá asi 4 hodiny. Postupně nás ostatní lodi opouští a nakonec plujeme sami. Konečně dorážíme do přístavu a jdeme do centra. Zde nacházíme směnárnu a tak si vyměňujeme peníze a jdeme koupit jízdenky na autobus. Terminál je přímo v centru. Máme hlad a chceme si koupit melouna. Všude mají ale kg za 200 bolivarů (12 Kč) což se Báře i Slimákovi zdá moc a tak nic nekupujeme. Jdeme tedy hledat nějakou restauraci. Planeta nám moc nepomohla a tak hledáme na vlastní pěst. Zastavujeme v nějaké restauraci. Z jídelního lístku není moc poznat co tu nabízí za jídla. Bára se Slimákem si dali společně nějakou obloženou mísu pro dva a já si objednal údajně kuřecí maso. Přinesli mi však strašně tlusté vepřové. Nesnáším to a tak jsem měl jenom hranolky a trochu zeleniny, která mi ale moc nechutnala. Slimák mi pak vyčítal, že jsem nesnědl nějakou ředkev, což mne dost štvalo. Oni se najedli dobře a já jsem litoval, že jsem si nekoupil sám toho melouna, protože bych aspoň něco snědl a nestálo by to kolem 300 Kč jako tohle hnusně tlustý vepřový. Po jídle jsme se vydali na pobřeží. Do odjezdu autobusu zbývají ještě asi tři hodiny a tak se Bára se Slimákem šli koupat. Mne to nějak nelákalo a tak jsem zůstal na pobřeží u batohů. Pořád tam někdo chodil. Někdo se mne na něco ptal, ale nerozuměl jsem mu. Když už jsme byli všichni na břehu přišli nějací tři kluci a něco po nich chtěli. Nerozuměli jsme ji a tak jsme je ignorovali. Když to viděli, tak odtáhli. Za chvíli jsme slyšeli křik a viděli, jak nějakému klukovi sebrali batůžek a utíkají pryč. Myslím si že to byli zloději, ale Slimák tvrdil, že si jen tak hráli, což se mi zdá divný. Po nějaký době se ti tři zase vrátili a potloukali se po okolí. Zřejmě číhali na další oběť, ale nás si už nevšímali. Už je docela hodně hodin a tak jdeme na autobusový terminál. Autobus tu ještě není a tak chvíli čekáme. Pak přijíždí a my odjíždíme do Valencie. Jedeme opět druhou třídou a tak v autobuse není klimatizace. Boj proti vedru se proto řeší otevřením všech oken, což způsobí, že v autobuse je hrozný průvan. Zpočátku jsem měl pro sebe obě sedadla, ale pak si ke mne sedl nějaký domorodec a průvanu se bránil tak, že si přes obličej hodil ručník. Já se zase zabalil do spacáku.

 

24. listopad - návštěva ZOO ve Valencii

Probouzím se ráno a autobus právě přijíždí do města Valencia. Vystupujeme a zjišťujeme, že se při odchodu z nádraží platí poplatek. Je tu taky uvedeno, že studenti to mají zadarmo. Slimák i Bára ukazují svoje ISIC karty a úředníci je bez problému pouští. Moje karta, která je kombinací ISIC karty a platební karty je však neuspokojila a já přes protesty musel zaplatit poplatek 100 bolivarů. Za chvíli se na nás vrhlo několik nadhaněčů a nabízeli nám zprostředkování koupě jízdenek. Chtěli jsme do Méridy a tak nás jeden z nich věděl přes celý terminál do místa kde sídlilo několik společností, které tímto směrem jezdí. Všechny byly dost drahé a my si všimli, že jedna z nich má nějakou nižší cenu na jeden autobus. Díky tomu se Báře podařilo vyjednat výhodnější cenu jízdenky na autobus, který odjížděl večer. Chceme se podívat do centra a tak jdeme na autobus. První co nás udiví je to, že zdejší budovy jsou postaveny ve stylu Disneylandu. Dovídám se, že Slimák už má zase signál na svém mobilu a tak se dovídáme zprávy z domova. Celý týden jsme se nemohli ozvat a tak toho využíváme a posíláme domu SMS. Stanice autobusu vedle terminálu je plná lidí a projíždí tudy jeden autobus za druhým. Organizuje to tady jakýsi nahaněč. Ptáme se ho tedy, který autobus jede do centra. A o řekl, že máme počkat, že nám řekne. Čekali jsme docela dlouho a kolem projelo docela hodně autobusů. Nakonec jsme se zeptali průvodčího jednoho autobus, jestli jede do centra a on že ano. V tu chvíli přišel i náš nahaněč a říkal, že to je ten správný autobus. Nastoupili jsme tedy a jelo se. Nevěděli jsme kde vystoupit a málem nás to odvezlo zase mimo centrum. Zaplatili jsme tedy průvodčímu a šli s batohy do centra. Udivilo nás, že tu jsou samé obchody s botami a skoro nic jiného. Chtěli jsme si koupit nějaké ovoce, ale nebylo kde. Chvíli jsme chodili dokola a pak se Bára zeptala jedné domorodé ženy. Doporučila nám jeden obchod se zeleninou a ovocem. Koupili jsme si tu ananas za 1000 bolivarů a vydali se na cestu do ZOO. Bylo to trochu do kopce, takže se ty naše batohy docela pronesly. ZOO jsme našli bez problémů a batohy zanechali u vrátného. Vydali jsme se na prohlídku. Nebylo to tu moc velké a tak jsme to měli za chvilku projitý. Měli jsme ještě spoustu času a tak jsme se posadili, snědli ananas a rozhodli se tu trochu prospat, protože jsme byli dost unaveni. Zůstali jsme zde asi dvě hodiny a pak jsme ZOO opustili a vydali se zpět do města. Cestou jsme ochutnali místní točenou zmrzlinu a šli si prohlédnout místní park. V parku jsme opět odpočívali a potkali zde dva přátelské domorodce, kteří byli docela dobře informovaní o České republice a byli rádi, že někoho odtamtud potkali. Říkali, že nedávno četli v novinách, že prý Češi zaplavují Venezuelu, což nepochybně souviselo s výhodnou nabídkou GTS. Rozloučili jsme se s nimi a vrátili se do centra, kde jsme na trhu zakoupili dva velké melouny. Pak jsme se rozhodli je sníst na nějakém klidném místě a tak jsme se vrátili směrem k parku. Byli zde lavičky a tak jsme tu zakotvili a vrhli se na melouny. Při této siestě nás trochu rušila skupinka dětí, které tu pobíhali s praky a stříleli do korun stromů. Zpočátku jsme nechápali, ale to se změnilo, kdež těsně vedle nás sestřelili ze stromu leguána a šup s ním do batohu. Zřejmě to bylo i tam zakázaný, protože tam pořád projížděl nějaký policajt na motorce a vždy když se objevil, tak se ty děti ztratili. Melouny jsme snědli a pak se vyskytnul problém. Všichni jsme potřebovali na záchod. Všiml jsem si nedalekého mostu a tak jsem šel na obhlídku, jestli by tam byla trocha klidu. Bylo tam nějaký opuštěný bezdomovský doupě a tak jsem nepohrdl a použil toto místo jako záchod. Strašný průjem z toho melouna. Za chvíli mne tam vystřídala Bára. Slimák sice taky potřeboval, ale pod most se mu nechtělo a tak jsme šli hledat Mc Donalda. Trochu jsme bloudili, ale nakonec jsme ho našli. Bylo tam docela příjemně klimatizace a hlavně záchody. Ačkoliv jsme si tu nic neobjednali, strávili jsme zde asi hodinu. Personálu to asi trochu vadilo, ale nikdo nám nic neřekl. Jenom jedna paní tam pod námi pořad opakovaně vytírala podlahu. Trochu jsme se tu na záchodě umyli a převlékli a pak se vydali na autobusový terminál. Bylo to daleko a tak jsme jeli autobusem. Je ještě dost brzo a tak se jdeme projít kolem terminálu. Báru se Slimákem okamžitě zaujal místní slum a tak jsme se šli tímto slumem projít. Zrovna se stmívalo a tak to nebylo zrovna nejpříjemněší, ale budiž. Sotva jsme slumem prošli, tak si Bára vzpomněla, že si to chtěla vyfotit a tak se tam se Slimákem vrátila a udělali za nelibosti obyvatel jednu fotku. Pak jsme se šli podívat do blízkého parku, kde bylo několik kolotočů a horská dráha a mnoho restaurací. Jenom jsme to prošli a vrátili se na terminál. Ještě chvíli čekáme, než se odhodláme jít na nástupiště. Jsem zvědavý, jestli mi to s tou mojí ISIC kartou tentokrát projde nebo zda budu muset zase platit. Je tam ale nějaký jiný kontrolor a bez problému nás všechny zdarma pouští. Jdeme hledat nástupiště. Je to hrůza vůbec to tu není označené a tak se musíme spolehnout na nadhaněče, že ten autobus přijede tam kde nám ukázali. Potkávám zde skupinu Poláků, kteří také míří do Méridy a stejným autobusem jako my. Trochu si s nimi povídám a pak se vracím ke Slimákovi a Báře. Autobus má asi hodinu zpoždění, ale zástupci společnosti jsou v pohodě, prý to každou chvilku přijede. Už jsem měl strach, ale nakonec autobus skutečně přijel. Autobus je poloprázdný a tak mám pro sebe obě sedadla a tak se mohu trochu prospat. Jedeme opět první třídou a tak je tu zase pěkná zima, ale ve spacáku to nevadí. Později nastupují další lidé a tak se musím spokojit s jedním místem, ale i tak se dá spát.

 

25. listopad - Mérida

Je ráno a my přijíždíme do Méridy. Toto město leží ve výšce asi 1 700 m.n.m. a tak tu už není takové vedro jako během předchozí cesty. Ráno je dokonce chladno, ale pak se otepluje a je příjemně. Hned na terminálu nám nějaká paní nabízí ubytování ve svém pensionu. Bereme si adresu a poděkujeme. Je zde taky informační středisko, kde zdarma dostáváme mapu Méridy. Vydáváme se pěšky do centra. Orientační bod zde tvoří lanovka, kterou je možno vidět z kterékoliv části města. Do města je to docela daleko. Navíc jsme omylem sešli do jakéhosi údolí a teď musíme i batohy šlapat zase nahoru. Konečně jsme v centru. Oblast levných hotelů by se podle planety měla nacházet v blízkosti stanice lanovky a proto jdeme tímto směrem. Zjišťujeme, že je tu docela draho až nakonec najdeme takovou sympatickou Posadu. Je to zároveň cestovka a tak hned musíme řešit, jestli nepřijmeme nabídku na organizovaný výlet do Llana za zvířaty. Já i Bára bychom docela jeli, ale zdá se nám to drahý. Slimákovi se tam moc nechce a tak se dohodneme, že zkusíme, jestli nám dají nějakou slevu. Slevu sice dostaneme, ale moc velkou ne. Pokouším se paní z té cestovky trochu podusit, ale moc se mi to nedaří, spíše naopak. Nakonec ji netakticky zabouchnu dveře a ona už nám pak nic nenabízí. Zůstává tak u našeho původního plánu na zítřek a sice cesta lanovkou na Pico Espejo. Poté co jsme se ubytovali jdeme si prohlédnout město. Ve městě potkáváme Poláky, ale moc se s nimi nebavíme. Dovíme se pouze, že se zítra taky chystají jet lanovkou na Pico Espejo a tak se tam třeba potkáme. Cestou kupujeme pohledy. Je to tu první místo ve Venezuele, kde vidíme prodávat pohledy. Najdeme i poštu, takže by neměl být problém pohledy poslat. Po prohlídce města se vracíme do hotelu a k obědu si vaříme v kuchyňce špagety s kečupem, které jsme zakoupili v nedalekém obchodě. Po obědě odpočíváme a píšeme pohledy a pak jdeme na poštu je poslat. Je to trochu divné, ale pošta si účtuje poplatek za prodej známek, ale co se dá dělat. Stavujeme se na zmrzlinu a opět se procházíme po městě. Už se začíná stmívat a tak se vracíme do hotelu a jdeme se vyspat na zítřejší trek.

 

26. listopad - cesta lanovkou na Pico Espejo

Ráno brzy vstáváme a vydáváme se k lanovce. Všude kolem postávají prodavači teplého oblečení - rukavice, čepice, kukly, svetry apod. My jsme zimu nahoře očekávali a tak jsme na sebe taky navlékli to nejteplejší co jsme měli. Chceme nahoru vyjet lanovkou a zpět dolů jít pěšky. Požadujeme proto jízdenku pouze na cestu nahoru, ale to se neprodává. Musíme si tedy koupit zpáteční. Navíc se dovídáme, že pro náš pěší výlet potřebujeme povolení ochránců přírody, kteří sídlí přímo u lanovky. Jdeme tedy tam a pan ochránce se nás nedůvěřivě dotázal na kolik dní náš výlet plánujeme. Neodvážili jsme se mu říct, že jen na jedno odpoledne, asi by se hodně divil a asi by to nepochopil a my jsme to v tu chvíli taky nechápali jak to myslí. Řekl nám, že žádné potvrzení nepotřebujeme a že tam nejsou žádné cesty. Cesta je prý jen kousek a pak už ne, takže si musíme nějakou najít a že je to prý dost drsný a že nám to nedoporučuje. Řekli jsme si tedy, že si nějakou cestu najdeme a nastoupili do lanovky, která je svými 12 km údajně nejdelší na světě. Prý se nedávno zřítila a tak je teď čerstvě opravená. Trasa je rozdělena čtyřmi stanicemi, kde je nutné vždy přestoupit. Jak jsme stoupali, teplota neustále klesala. V předposlední stanici už bylo jen 6 stupňů nad nulou. Pro Venezulánce to byla ohromná podívaná a všichni se fotili u teploměru, protože tak nízkou teplotu ještě asi nezažili. A už jedeme poslední úsek na vrchol hory Pico Espejo, který leží ve výšce výce než 5 000 m.n.m. Vystupujeme z lanovky a cítíme, jak na člověka dokáže zapůsobit rychlý výstup do takovéto výšky. Jdeme na vyhlídku, odkud je vidět blízký vrcholek nejvyšší Venezuelské hory Pico Bolivar. Na jeho vrcholku leží místy sníh, což je pro návštěvníky skutečná podívaná. Zpočátku je nádherný výhled na okolní hory, které jsou součástí pohoří And, pak se však začínají tvořit mraky a už není moc vidět. Jsme z té výšky strašně vyčerpaní. Stačí několik kroků a člověk je zcela zničený a musí odpočívat. Na vrcholku potkávám mnoho Němců, a dovídám se, že se z vrcholku stejně nedá nikam jít, pouze kolem lanovky a pak jsou jen skály. Slimák jaksi zůstává u lanovky a ani se nejde projít. Strašně ho totiž bolí hlava a je mu na zvracení. Nastupujeme tedy do lanovky a jedeme do nižší stanice, kde chvíli odpočíváme. Mně s Bárou už je lépe a tak přemlouváme Slimáka k pěšímu sestupu alespoň do nižší stanice lanovky. Moc se mu nechce, ale pak souhlasí. Cesta vede pod lanovkou a jde dost prudce dolů. Moc rychle se nepohybujeme a tak ty cca 2 km jdeme asi 2 hodiny. Je nám jasné, že dolů nedojdeme a že za chvíli jede dolů poslední lanovka a tak jsme rádi, že nám neujela a že můžeme nastoupit a sjet dolů do Méridy. Dole je slušný vedro a tak ze sebe shodíme zbytečné oblečení a pospícháme do hotelu. Slimákovi je stále špatně a tak se jde prospat, zatímco já s Bárou vaříme opět těstoviny s kečupem a čínskou polévku. Společně se najíme a já pak s Bárou vyrážíme do města na návštěvu muzea. Slimák nám půjčil svou platební kartu, abychom se pokusili vybrat peníze z bankomatu, protože tu nikde není směnárna a peníze už zase docházejí. Muzeum není špatný, ale moc nerozumíme co je co, protože je vše jenom španělsky. Jdeme tedy hledat bankomat. Jeden jsme si vyhlédli, ale pak zjišťujeme, že maximální částka, kterou vydává je asi 20 000 bolivarů (cca 1200 Kč) což je dost málo. Bára se tudíž zeptala kolemjdoucího domorodce, jestli neví kde by se dalo vybrat více peněz a o že tady a že nám to ukáže. Bára tam tedy naťukala PIN a když se objevilo, že nám to nabízí těch 20 000 bolivarů, tak to ten domorodec zmáčknul, že to chceme a pak nám řekl, že to takhle máme dělat kolem dokola. To bylo dost nevýhodné vzhledem k poplatkům za každý výběr. Bára z toho měla skoro šok a bála se jak vysvětli Slimákovi, že kartou vybrala 1 200 Kč za poplatek asi 100 Kč. Slimák byl naštěstí v pohodě a protože už mu bylo lépe, tak šel s námi zpět do centra a ukázal nám v jiném bankomatu, že jde vybrat i více peněz najednou. Už byla tma a my jsme dostali chuť na zmrzlinu, ale všude už bylo zavřeno až na jednu cukrárnu, kde to však bylo strašně drahé. Vrátili jsme se tedy do hotelu a šli spát.

 

27.listopad - výlet do horské vesničky

Na dnešní den jsme si naplánovali návštěvu horské vesničky a večer odjezd do Maracuy. S majitelem Posady jsme se dohodli na uložení batohů do odpoledne a odešli na autobus, který jede na autobusový terminál. Odtud by mělo jet nějaké colectivo no naší horské vesnice. Návštěvu této vesnice doporučuje jak planeta, tak i několik českých cestovatelů ve svých cestopisech a proto jsme si to nechtěli nechat ujít. Bára u terminálu kupuje mandarinky a tak máme cestou co jíst. Colectivo zastavuje na každém rohu a pomalu stoupá nahoru do hor. Cestou hledáme jakýsi vodopád v němž se dá údajně koupat, ale moc se nám to nezdá. Asi za hodinu dorážíme do vesnice. Procházíme vesnicí a zjišťujeme, že zde na každém rohu jsou obchůdky se suvenýry. Zaujala nás zde i jedna zahrada, kde rostou samé pomeranče, mandarinky, grepy a banány. V jednom obchůdku s porcelánem jsme se já a Slimák rozhodli si koupit půllitrový hrnek se znakem piva Polar. V jiném krámku si zase Bára vyhlédla dešťovou hůl a snažila se smlouvat o cenu. Prodavač cenu trochu snížil, ale ne příliš. Prohlédli jsme si proto nabídku okolních obchůdků, ale cenu byla všude vyšší. Vrátili jsme se tedy zpět do uvedeného krámku a Bára si hůl zakoupila. Máme hlad a zvažujeme, že si tu někde dáme něco k jídlu. Zlákala nás totiž vůně ze zdejší školní jídelny. Žádná restaurace se nám ale nelíbí a tak se vracíme zpět na zastávku colectiva a za chvíli se vracíme zpět do Méridy. Pěšky se vracíme zpět do centra a hledáme restauraci, kde se naobědváme. Jednu nacházíme a chceme si objednat nabízené menu. Bohužel ho už nemají a ostatní nabídka se nám zdá příliš drahá. Odcházíme tedy jinam. V jedné postranní uličce nalézáme jinou restauraci, kde opět nacházíme nabídku menu za 1 100 bolivarů. Dostáváme polévku, kuře s rýží, ovocnou šťávu k pití a ještě nějakou marmeládu jako zákusek. Jsme spokojeni a ještě jdeme na zmrzlinu. Pořád máme hodně času a tak si jdeme odpočinout do parku k zastávce lanovky. Je tu taky dětské hřiště a stanice policie. Na chvilku dokonce i usínám a pak mne probudí křičící děti, hrající si na hřišti. Už nás to tu nebaví a tak si jdeme vyzvednout batohy a vydáváme se pěšky na autobusový terminál. Cestou potkáváme Poláky, vracející se z cyklistického výletu. Pozdravíme se a zároveň rozloučíme. Schyluje se k dešti. Vrcholky hor jsou jako každé odpoledne zahaleny mraky. Postupně se stmívá a my jsme už na terminálu. Kupujeme si jízdenky a čekáme na odjezd našeho autobusu.Čekáme asi dvě hodiny a pak konečně můžeme nastupovat. Těsně před odjezdem autobusu nastupuje nějaký úředník a vybírá potvrzení o zaplacení jakéhosi poplatku terminálu. Netušili jsme, že se něco platí a tak nic nemáme. Úředník nás nutí vystoupit a dojít si zaplatit ten poplatek. Autobus však už chce odjet a tak odmítáme vystoupit a nakonec úředník souhlasí s tím, že mu místo potvrzení dáme peníze. Zřejmě si je ponechal, ale hlavně že nás nechal odjet. Krátce po odjezdu začíná pršet. Sedadlo na kterém sedím má jakousi lůžkovou úpravu a opěradlo nejde narovnat. Zpočátku si říkám, že je to výhodný, že se aspoň vyspím. Jakmile se však autobus rozjede, zjišťuji, že se opěradlo strašně houpe. Navíc si za mne sedl nějaký starší člověk a pořád bědoval, že mu to moje opěradlo mačká nohy a paní, která s ním cestovala po mne pořád chtěla, abych to narovnal. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to narovnat nejde, že je to rozbitý, ale nevím jestli to pochopili. Po chvíli jsem usnul a když jsem se probudil, ucítil jsem na obličeji nějaké cizí vlasy. Zjistil jsem, že za mnou sedí nějaké dítě a že je opřené o moji hlavu. Snažil jsem se ho setřást, což se mi za chvíli podařilo. To dítě si ale nedalo pokoj a za chvíli se mi zase začalo hrabat rukama ve hlavě a opírat se o mne. Zabalil jsem si tedy do spacáku i hlavu a opět usnul.

 

28. listopad - návštěva ptačí stanice a university v džungli

Probudil jsem se ráno a najednou slyším zpěv ptáků. Je mi to divný a tak se ohlédnu a strašně jsem se leknul. Za mnou sedí nějaké dítě v ruce drží nějakého ptáka a strká ho vedle mojí hlavy a k tomu mu zpívá nějakou písničku. Všimnul jsem si, že tam, leží nějaké krabice a z ní se ozývá ten zpěv, který mne probudil. Projíždíme Valencií a já vzpomínám na naší předchozí návštěvu tohoto města. Asi za hodinu poté přijíždíme do Maracay. Jenom se tu otočíme a nastupujeme do autobusu, který jede směrem na ornitologickou stanici v horách. Bára vyčetla v planetě, že je tam nějaký park a v jednom cestopise bylo uvedeno, že se tam dá i přespat a to se nám líbí. Těšíme se jak nás ráno probudí ptačí zpěv. Autobus nás vysadí u odbočky, odkud musíme do stanice jít pěšky. U vstupu nás vítají dva strážci v uniformách. Prodali nám vstupenky do parku a dovolili nám nechat si u nich batohy. Doporučili nám držet se na cestě a nechodit mimi. Prý tu minulý týden zabloudil nějaký Němec. Hned vedle té stanice se nacházela jistá univerzita. Vypadalo to ale spíš jako zřícena. Vydali jsme se na procházku parkem. Asi za třičtvrtě hodiny jsme ho prošli a přitom není ještě ani poledne. Vracíme se zpět k univerzitě, kde by měla být možnost přenocovat. Zdá se nám to tu být zcela opuštěné. Ti ochránci parku nám předtím říkali, že studenti prý šli někam zkoumat vodu či co a teď už by měli být zpět. Chvíli čekáme a pak se objeví nějaký člověk. Chce vidět naše studentské průkazy. Ukazujeme mu ISIC karty a on nám pak jde ukázat pokoj, kde se dá přespat. Je to taková prázdná místnost bez oken s palandami. Přespat by se tu dalo, ale ještě nebylo poledne a my se obáváme, že tu odpoledne nebude co dělat a tak poděkujeme s tím, že si to ještě musíme rozmyslet. Před universitou to chvíli zvažujeme a zjišťujeme, že se tu začínají objevovat komáři. Říkáme si, že večer to bude ještě horší a tak po zvážení toho všeho odcházíme pro batohy a zpět na silnici stopnout si autobus. Netrvá to dlouho a autobus přijíždí. Nastupujeme i když je strašně narvaný. Nějak nám to ani nevadí, hlavně že se tam dostaneme. Postupně lidé vystupují a my si můžeme dokonce sednout. Jízdu po horských silnicích, kde jsou samé zatáčky nevydrží žaludek jednoho z domorodců a autobus musí zastavovat. Onen cestující se jde nadýchat čerstvého vzduchu a opět nastupuje a autobus pokračuje v jízdě. Stejně jako ve všech podobných autobusech ve Venezuele zde strašně nahlas hraje rádio různé španělsky zpívané písničky. Bez této zvukové kulisy zde žádné autobusy nejezdí. Konečně jsme opět na terminálu v Maracay. Jsem moc rád, že už mohu vystoupit, protože jsem každou chvíli taky čekal, že budu zvracet, ale naštěstí jsem to vydržel. Po příjezdu hned hledáme spojení do městečka Choroní, které leží na pobřeží. Po chvilce autobus přijíždí a my nastupujeme. Před odjezdem si ještě kupujeme zmrzlou barevnou vodu. Chvíli po odjezdu nás osloví jeden z evropsky vypadajících cestujících a já zjišťuji, že je to Němec. Náhodou se taky jmenoval Martin jako já. Povídal jsme si s ním celou cestu, tj. asi dvě hodiny. Cestou jsme koupili sprite a přimíchali do něj becherovku z domova a pak to společně s tím Němcem pili. Ten Němec to v Choroní trochu znal a měl tu známé v jedné Posadě. Prý je to tam nejlevnější. Šli jsme tam tedy s ním a zjistili, že je to tu dražší než všude tam, kde jsme doposud byli. Choroní je ale strašně malá vesnice a kromě této Posady tam byl už jen jeden hotel a my nechtěli riskovat, že bude obsazený a tak jsme to vzali. Že jsou zde problémy s ubytováním jsme zjistili večer. Teď jsme se rozhodli jít vykoupat a tak jsme společně s Němcem vydali na pláž. Je tu kokosový háj a já našel zralý kokos. Společně se Slimákem se ho snažíme oloupat. Najednou z něj vylítají takové malé mušky a trochu nás poštípají. Kokos se nám ale otevřít podaří dobrá je jak kokosové mléko, tak i dužina. Na pláži jsme strávili celé odpoledne a pak se společně vrátili zpět do Posady. Cestou zpět Němec zakoupil láhev rumu a colu. Večer nás pak všechny pozval na společné pití v Posadě na terase. Taky nám říkal, že si tu kupuje tzv. Empanada, což je placka v níž je zabalen kuřecí maso, sýr nebo nějaké bobule. Prý to stojí 300 bolivarů a tak se rozhodneme, že si to zítra koupíme. Společně s Němce jsme se usadili na terase a jak tam tak sedíme a pijeme objevil se tu další Němec, který zde hledal ubytování. Hoteliér se však někde ztratil a tak to šel zkusit někde jinde. Bára se Slimákem se však po chvilce zvedli a šli spát, protože se s tím Němcem nechtěli bavit. Zůstal jsem tam s ním tedy sám. Zanedlouho se zde opět objevil ten druhý Němec, který zde hledal ubytování, že prý už něco našel a jestli si k nám může sednout. Říkal, že právě přiletěl z Německa a že v Jižní Americe zůstane půl roku. Společně jsme pak kecali asi do jedné hodiny v noci dokud bylo co pít. Byl jsem už dost opilý, když jsem šel spát. Bára se Slimákem tou dobou už dávno spali.

 

29. listopad - koupání v moři v Choroní

Dnešní den strávíme relaxací na pláži. Dlouho vyspáváme a pak jdeme do města koupit si empanada. To však nestojí 300 bolivarů, ale 400 bolivarů. Chvíli smlouváme, ale bez úspěchu a tak si každý jedno kupujeme a vydáváme se na pláž. Na pláži potkáváme taky tři Čechy, kterých jsme si ve městě všimli už včera. Odpoledne se ńa pláži objeví i Němec Martin a usadí se vedle nás. Už jsme tu dost dlouho a tak tu Němce necháváme a vracíme se kokosovým hájem do Posady. Hledáme nějaký další kokos, ale žádný zralý už nenajdeme. Cestou do hotelu potkáváme druhého Němce a jdeme kousek spolu do vesnice. V hotelu se rozhodneme, že se půjdeme někam najíst. Procházíme tedy restauracemi a vyhlédneme si restauraci, kterou zde provozuje jistý Němec, která má zatím ještě zavřeno. Ostatně Němce zde potkáváme na každém kroku, jsou zde naprosto převažující národností. Čekáme až námi vybraná restaurace otevře a procházíme se po vesnici. Ještě jednou se vracíme na pláž, abychom si ji vyfotili. A pak už je restaurace otevřená. Jdeme tedy dovnitř a objednáváme si. Bára a Slimák rybu a já kuře. Na chvilku se zde objeví naši známi Němci, ale zdá se jim to tu moc drahý a tak odejdou. Později se dovídám, že se v jiné restauraci dobře najedli za pouhý zlomek ceny, kterou jsme zaplatili my. Po jídle se vracíme do hotelu a já si jdu lehnout do houpací sítě před pokojem. Bára se Slimákem jsou spát. Chvíli ležím v síti a najednou se zde objeví známí Němci a přisednou si ke mně. Opět přinesli nějaké pití a tak spolu zase pijeme a kecáme dlouho do noci. Pak se rozloučíme a já jdu spát.

 

30. listopad - Maracay

Ráno se probouzíme a vydáváme se na autobus do Maracay. Dvouhodinová cesta autobusem se mi zdá jako nekonečná a celou cestu mi je strašně blbě. Je to těma zatáčkami v horách a možná i výsledkem včerejšího pití alkoholu. Naštěstí cestu přečkám bez úhony a opět jsme na terminálu v Maracay. Vydáváme se odtud pěšky do centra města. Netrvá to dlouho a nacházíme hotel, kde se ubytováváme. V pokoji nejsou žádná okna, ale je to levné a tak nám to nevadí. Vydáváme se do města hledat směnárnu, abychom si mohli před odjezdem z Venezuely koupit nějaké dárky. Nikde nám však peníze nechtějí vyměnit. Začíná pršet a hustě prší asi třičtvrtě hodiny. Před deštěm jsme se schovali do jednoho průjezdu. Po dešti se opět vydáváme hledat směnárnu. V jedné bance jsme dostali nějaký tip a protože to je trochu z ruky, tak jedeme autobusem. Tam kde ale vystupujeme žádná směnárna není a tak musíme hledat dál. Jeden člověk, který hovoří anglicky nám dal nějaký další tip a tak se vydáváme uvedeným směrem. Cestou jdeme kolem jedné banky a já navrhuji se tam zeptat, jestli nemění peníze. Báře a ni Slimákovi se tam nechce a tak zůstávají venku. Jdu tedy dovnitř sám a zjišťuji, že zde peníze vyměňují. Chvíli musím čekat a pak se mi věnuje jedna úřednice. Pečlivě si ofocuje můj pas a všechny dolarové bankovky, které chci vyměnit. Podepisuji několik formulářů a teprve potom dostávám vyměněné peníze. Kurz je docela výhodný a tak jsem spokojený. Peníze máme a tak se můžeme vrátit do centra a nakupovat. Chci si koupit džíny, protože jsou tu dost levný a já nemám žádné kalhoty na cestu domů. Ty moje jsou totiž strašně znečištěný a odbarvený. Zkouším to na trhu, ale nikdo nechce abych si nabízené kalhoty vyzkoušel, že prý to je tady zakázáno. Jeden trhovec mi nabízí vyzkoušení v nějakém obchodě nedaleko trhu. Nabízí však samé drahé zboží a tak ho opouštím. Kalhoty nakonec kupuji v jednom obchodě. Slimák už je dost nervózní, protože si chtěl koupit trika s venezuelským tématem a ty tu nikde neprodávají. Je vidět, že je naštvaný a zdá se mi, že mu vadí i to, že jsem kupoval ty kalhoty a on tak měl míně času na hledání obchodu s trikama. Už je tma a trhovci to pomalu balí a my zvažujeme, že se půjdeme někam najíst. Obcházíme několik restaurací, ale nikde nezůstaneme. Nakonec se Bára se Slimákem rozhodnou, že nic jíst nebudou a tak si kupuje aspoň dvě empanada. Pak jdeme do obchodu s alkoholem a každý si kupujeme litr sangrie, kterou budeme mít k večeři. Skoro vše vypijeme a pak jdeme spát.

 

1. prosinec - Caracas

Ráno se brzy probouzíme a odcházíme směrem k autobusovému terminálu. Zde hledáme autobus do Caracasu. Je zde cedule, že pro studenty je zvýhodněná cena za 1000 bolivarů a tak se průvodčího dotazujeme, jestli nás jako studenty za tuto cenu odvezou. Zpočátku se mu nechce, ale pak řekne, že ano. Vyjíždíme a průvodčí cestou vybírá jízdné. Ukazujeme mu naše ISIC karty a Slimák mu dá bankovku za 10 000 bolivarů. Průvodčí řekl, že nemá zpátky ať počkáme. Sledujeme každý jeho krok a vidíme, že poté co vybral peníze od všech cestujících, tak že by už měl z čeho vrátit. Bára mu tedy šla říct, aby nám vrátil a on jí řekl, že se mu ty naše ISIC karty nezdají a že se musí poradit na terminálu s jeho nadřízenou. Trváme tedy na vrácení naší bankovky s tím, že zaplatíme až si to rozhodnou. Bankovku se mu vracet nechce a tak nám radši vrátil 7 000,- a už to s těma kartami neřešil. V autobusu nás zaujala skupinka mladých lidí, kteří měli obrovské zásoby plat s kartáčky na zuby a společně je stříhali na jednotlivé kusy. Odpad pak bezostyšně házeli z okna autobusu. Asi po dvou hodinách přijíždíme do Caracasu na terminál o kterém mi oba známí Němci tvrdili, že je strašně nebezpečný. Nijak nebezpečný nám to tu nepřišlo a bylo výhodný, že nedaleko tu byla stanice metra. Zpočátku jsem se do metra bál, ale později se ukázalo, že to je nejbezpečnější a nejčistší místo ve Venezuele. Domorodci jsou prý na své metro moc hrdí a tak si ho váží a udržují zde pořádek. Metrem jsme odjeli do centra, kde opět hledáme nějaký obchod s triky s venezuelským námětem. Opět bez úspěchu. Mám s Bárou hlad a tak navrhujeme něco malého pojíst. Slimák se na to moc netváří, ale souhlasí. U stánku si kupujeme nějakou teplou bagetu a u metra ji sníme. Máme žízeň a tak jdeme hledat nějaký obchod s potravinami. Trvá to docela dlouho než nějaký nalézáme. Kupujeme si vodu a vracíme se zpět k metru. Cestou si na trhu kupujeme výhodně tři ananasy a hledáme místo, kde je sníme. Jsme na křižovatce a máme červenou. Čekáme tedy a když je zelená, vstupuji do vozovky. Náhle slyším nějaký hluk za mnou. Vidím Báru jak se řítí zpět a tak běžím za ní. Teprve nyní se dovídám, že Slimáka obklopili nějací zloději a začali ho šacovat. Snažil se jim bránit a začal křičet Báro. Bára ho uslyšela a rozběhla se k němu. Já viděl ale jenom Báru. Když zloději viděli, že jdeme Slimákovi na pomoc, tak ho pustili a utekli. Nic mu naštěstí nestihli ukrást. Rychle opouštíme toto místo a Slimák říká, že nás ta skupinka zlodějů sleduje. Přidáme tedy do kroku a za chvíli se nám podaří je setřást. Zastavujeme u parčíku v jedné ulici, kde je mnoho turistů a jíme ananasy. Po krátkém odpočinku se opět zvedáme a vydáváme se směrem k místu, odkud jezdí autobusy na letiště. Cestou procházíme trhem, kde nás zastavuje prodavač s hamaky. Nabízí jednu síť za 25 000 bolivaru. Bára smlouvá a nakonec Báře a Slimákovi prodává za tuto cenu dvě sítě. Oba jsou spokojeni. Dokonce i Slimák i když stále nemá svoje trika. Cestou se ještě zastavujeme v prodejně s alkoholem a Slimák si nakupuje zásoby na domů. Trochu má obavy z celníků a tak flašky rozděluje do našich batohů, abychom se vešli do povoleného limitu. Myslím, že v tuto chvíli je už celkem spokojený. Už tady není co kupovat a čas se začíná nachylovat a tak hledáme místo odkud odjíždí autobus. Toto místo se nachází pod mostem, kde je okénko prodejny jízdenek. Na osobu to stojí 2000 bolivarů, ale jinak se tam dostat nelze. Chvíli čekáme a pak lednicí odjíždíme na letiště. Na letišti jsme docela brzy a tak zde čekáme ještě asi tři hodiny. Pak se necháváme odbavit, platíme letištní poplatky a opět čekáme na nastupování do letadla. Při čekání nás osloví nějaký Němec a tvrdí nám, že za tu dešťovou hůl co má Bára dostaneme v Německu na letišti pokutu. Moc jsme mu nevěřili a taky po nás nikdo nic nechtěl. Trochu nás to ale přece jenom vystrašilo. Před nástupem do letadla procházíme několikrát osobní prohlídkou a dokonce nás šacují, jestli nemáme zbraně. Vše je samozřejmě v pořádku a tak mohou všichni nastoupit a konečně odlétáme do Evropy.

 

2. prosinec - návrat domů

Ve Frankfurtu přistáváme před polednem přesně podle plánu. Po dvou hodinách opět startujeme a odlétáme do Prahy. V Praze vracím Slimákovi jeho lahve s alkoholem a potkáváme LDho, Janu a Ivana, kteří nám přijeli naproti. LD tu má auto a tak všichni odjíždějí domů autem. Já odcházím na autobus a jedu taky domů. Tím naše cesta skončila.

 
Inzertní místo pro registrované uživatele-Na tomto místě se může zdarma nacházet Váš inzerát. Tato služba je pouze pro registrované uživatele našeho serveru.

>> Registrovat <<
VyhledáváníX


To se mi libíX
  • Sdílet na TwitteruSdílet na GoogleSdílet na Facebooku