Martin Čáslavský

WWW.TRAVELL.CZ
Informační portál - Martin Čáslavský

   
   
Menu

DoporučujemeX
  • Fin Mika Waltari

Zajímavé odkazyX

Nová česko-slovenská hudební databáze

Cestopis - Mexico14.12.2017 
Svátek má Lýdie 
Nepřihlášený uživatel [Přihlásit] [Registrovat]

Co předcházelo

Blíží se březen a my se chystáme využít očekávané zvýhodněné nabídky GTS a jet do Thajska. Jsme tři Dáša, Ondra a já Martin. Raději bych ale jel do Malajsie, ale s Thajskem jsem taky souhlasil. Bohužel v nabídce Thajsko ani jiná zajímavá země kromě Venezuely, kde jsem už byl, není. Vypadá to už, že nikam nepojedeme. Pak navrhuji koupit si letenky za standardní cenu. Dáša s Ondrou souhlasí, ale nechtějí jet do Malajsie, ale do Mexika. Po delším dohadování nakonec souhlasím. Kupujeme letenky a začínají přípravy. Náhle však Dáša onemocní a my jsme nuceni datum odletu posunout. Jaké štěstí, protože ten den, kdy jsme měli odletět je v Praze kvůli sněhové kalamitě uzavřeno letiště, takže bychom stejně neodletěli. Naštěstí se Dáša uzdravuje a my můžeme vyrazit. Termín odjezdu se rychle blíží a pak to konečně přichází. Snad se už nic nestane, doufáme.

1.3.2001 - Odlet z Prahy

Dohodli jsme se, že se na letišti sejdeme v předstihu, abychom to všechno stihli. Dáša s Ondrou si chtějí nechat zabalit batohy do igelitu a tak možná budeme potřebovat více času. V dohodnutou dobu jsem na letišti a čekám na ostatní. Po asi třičtvrtěhodinovém zpoždění konečně doráží. V tuto dobu už probíhá odbavování do letadla a tak už jenom jedna fotka, zabalení batohu a odbavení. Za chvíli nastupujeme do letadla do Frankfurtu a vzlétáme. Letíme společností Lufthansa. Zanedlouho opět přistáváme. Vystupujeme na letištní plochu a autobus nás odváží do letištní haly. Máme asi dvě hodiny čas a tak se jdeme projet zdejší Skyline a Ondra využívá čas k focení všech letadel, která vidí. Pak usedáme na sedadla a odpočíváme. Po chvilce necháváme Dášu na lavičce a já jdu s Ondrou na další obhlídku letiště. Podařilo se mi objevit takové zákoutí, kde jsou volně k použití počítače s napojením na internet. Pokouším se poslat E-mail, ale nějak se mi to nedaří. Náhle zjišťujeme, že už máme málo času a tak se vracíme k Dáše. Dáša už byla dost nervózní a naštvaná. Prý jsme byli pryč skoro hodinu a ona už nás chtěla nechat hledat nebo co. Chvilku s námi nemluví, ale pak už je to zase dobrý. Jdeme se nechat odbavit a za chvíli jsme opět v letadle a odlétáme. Už se těším na něco k jídlu a hlavně na baylies, mňam. Dáša mi sice vyčítá vše co sním a vypiji, že to prý není normální, ale mně to je jedno. Letadlo letí takovou zvláštní trasu napřed přelétá Anglii a letí směrem ke Grónsku, kde to teprve stáčí na jih. Všude pod námi může pozorovat moře poseté krami. Střídáme se u okénka. Je to opravdu zajímavý. Pak přelétáme Kanadu, USA a nakonec Mexický záliv. Celý let probíhá za denního světla a většinou nejsou ani mraky a tak máme dobrý výhled. Vadí nám ale opakovaná výzva kapitána a letušek, že mají všichni zatáhnout rolety na oknech aby mohli cestující spát a nerušily je sluneční paprsky. Nedává nám a občas přece jen roletu vytáhneme a díváme se ven. Během cesty taky studujeme našeho průvodce Lonely planet (planetu) a já navrhuji ihned po příletu odjet pryč z Mexika City. Navrhuji jet směrem na Yucatán přes Villahermosa, ale Dáša s Ondrou chtějí letět zpět letadlem a tak nemám šanci je o této již mnoha cestovateli osvědčené trase přesvědčit. Navíc chtějí zůstat hned na začátku několik dní v Mexiko City a pak teprve odjet a to ještě přes den. Prý tady v noci přepadávají autobusy. Pokouším se jim vysvětlit, že to je blbost tu zůstávat a cestovat přes den a tak nakonec souhlasí. Budou mi to sice ještě mnohokrát vyčítat, ale jsem přesvědčen, že nemá cenu zůstávat v Mexiku City, když je jasné, že tady budeme muset být ještě taky před odletem domu. To se raději podívám na nějaká jiná místa. Nakonec souhlasím s cestou do Oaxacy.

Konečně Mexiko

Přistání v Mexiku City proběhlo bez problémů. Hned na letišti vyměňujeme peníze, protože jsme slyšeli, že je zde nejvýhodnější kurz. Tato informace se nám později potvrdila. Na letišti se to hemží Němci. Společně s nimi se ubíráme k pasové kontrole. Zde musíme odevzdat vyplněnou kartičku, kterou jsme dostali v letadle. Zde vzniká první problém a sice, jak se má kartička vyplnit. Snažil jsem se přesvědčit Ondru a Dášu, že je třeba vyplnit i spodní část kartičky ale bezvýsledně. O tom, že to taky musí vyplnit je přesvědčila až rozlícená policajtka, která se rozčilovala, ze to lidi nevyplňují, a že když ještě někdo přijde bez toho, že ho nepustí. Jakmile jsme se dostali přes tuto ženskou, která nám kus té kartičky vrátila a napsala do ní, že to máme na třicet dní, šli jsme hledat naše bágly. V tu chvíli se docela hodilo jedno z mála španělských slovíček, která si pamatuji a sice equipaje. Naše batohy ležely na zemi v určeném prostoru a nyní nastal další problém. Dáša si někam založila lístky na zavazadla a nemůže je najít a oni nám to bez toho nechtějí vydat. Po delším hledání se lístky přece jenom nachází a my odcházíme k další kontrole. Nevím co zde zkoumají, ale strčí se tam do takového stroje další kartička, kterou jsme vyplnili v letadle, a když se objeví zelená tak můžeme jít. Nevím co by se dělo, kdyby se rozsvítila červená, ale asi by nás nějak prohledávali či co. Tak a jsme v Mexiku. Okamžitě hledáme stanici metra, která však leží kousek od letiště. Cestou si Ondra kupuje láhev s vodou, později však zjišťujeme, že byla hrozně předražená, takže to moc výhodný nebylo. Všude se na nás vrhají taxikáři, ale my jsme pevně rozhodnuti použít metro. Konečně stanice metra. Kupujeme si lístky, které nás po zasunuti do automatu pouštějí do prostoru metra. Hledáme správné nástupiště a náhle nás oslovuje nějaký Amík a chce poradit kudy má jet. Poradil jsem mu, ale moc jistý si nejsem. Snad už ho nepotkáme. A právě přijíždí vlak. Je to takový zvláštní vláček, jezdi po kolejích, ale má pneumatiky. Nastupujeme do jednoho z prvních vagónů i když víme, že jsou vyhrazený pro ženy s dětmi. Jsou tam ale i jiní lidé a tak to snad nevadí. Chceme se dostat na autobusový terminál TAPO a musíme proto přestoupit na další linii. Víme, že terminál je nedaleko stanice metra, ale pro jistotu se ptám na cestu místního domorodce. Ten nám velmi ochotně cestu ukazuje a jde dokonce kousek s námi. Pořád říká slůvko derecho, což mi bylo divný, když ukazoval rovně a já věděl, že a la derecha je doprava. A nyní jsme už na terminálu, kde sídlí mnoho společností. Nevíme, kterou si na cestu do Oaxacy vybrat. Vzhledem k tomu, že požaduji to nejlevnější a Ondra s Dášou chtějí jet pouze první třídou je to jaksi problém. Ten nám pomohl vyřešit jakýsi šerif od jedné společnosti jménem AU, který nám navrhl abychom jeli nějakým autobusem co jede za hodinu a je prý nejvýhodnější. Dobře, rozhodli jsme se s ním jet. Stejně mám ale dojem, že je to nějaký drahý a ta společnost moc luxusní. Kupujeme si jízdenky a odevzdáváme na přepážce batohy. Funguje to jako v letadle odevzdáte batoh a dostanete kartičku. Beru kartičky a jdeme si prohlédnout terminál. Náhle však zjišťuji, že na jedné kartičce není uvedeno žádné číslo. Jdu to reklamovat a dostávám novou kartičku. Ještě, že jsem to reklamoval. Tady jsou na tyhle kartičky dost háklivý a bez kartičky vám nic nedají. Dáša si během prohlídky terminálu koupila telefonní kartu a nyní jdeme čekat na autobus. Už se tu objevilo mnoho lidi a najednou něco hlásí a všichni se hrnou na nástupiště. Jdeme tedy i my. Zase probíhá kontrola. Zrentgenují nám všechny tašky a musíme projít bezpečnostním rámem a ještě nás omakávají takovými přístroji. Hurá, jsme za kontrolou a přicházíme k autobusu. Ukazuji lístky a chci nastoupit, ale řidič nás posílá zpět do čekárny, že to prý ještě není ten správný autobus. Je mi to divný, protože je na něm cedule Oaxaca. Asi je to ale druhá třída a tak nám nezbývá nic jiného než se vrátit zpět za kontrolu. Po další čtvrthodině konečně další hlášení a my opět procházíme kontrolou. Ti co to kontrolují nevěřícně kroutí hlavami a pouští nás dál. Opět ukazuji lístky a my konečně můžeme nastoupit. Za chvíli autobus odjíždí a my hned usínáme. Autobus jede hlavně po dálnici a tak se docela dobře spí. Pak se probouzím a chce se mi strašně na záchod. Vidím, že i Ondra s Dášou už nespí. Hurá, autobus zastavuje a my můžeme jít na záchod. První vyběhne z autobusu Ondra. Máme v autobusu dost věcí a mám dojem, že by nebylo nejvhodnější to tam vše nechat ležet a odejit a proto jsem se dohodl s Dášou, že já zůstanu a počkám až se oni vrátí. Jak tak čekám, tak se postupně vrací všichni ostatní pasažéři a jedinými kdo ještě nepřišel jsou Ondra s Dášou. Náhle se autobus rozjíždí. Dost mne to vylekalo a tak jsem zakřičel něco jako stop a autobus opět zastavuje. Řidič se ptá co se děje a já se mu snažím vysvětlit, že tu ještě nejsme všichni. Asi to pochopil, protože autobus zůstal stát. Po delší době konečně doráží Ondra s Dášou. Dáša prý tam musela čekat a Ondra čekal zase na Dášu. Hlavně, že jsou zpátky, ale já jsem na tom fakt mizerně strašně potřebuji na záchod a teď vím, že musím počkat až do Oaxacy. Ptal jsem se Ondry proč se nevrátil do autobusu, abych taky mohl jít na záchod. Nechápal, proč jsem tam ty věci nenechal a nešel taky na záchod. Dost mne tahle reakce udivila, když jsem věděl, že v tom autobuse měli oba všechny peníze a doklady. Čekají mne další asi tři hodiny cesty do Oaxacy.

2.3.2001 - pátek

Brzy ráno autobus přijíždí do Oaxacy. Vystupujeme na jakémsi terminálu, který vůbec není v mapě a tak netušíme, kde vůbec jsme. Ještě v Mexiku City jsem navrhoval počkat do rozednění na terminálu a pak se vydat hledat nějaký hotel. Ondra s Dášou však chtěli hotel hledat už v noci, což se mi vzhledem k předpokládané zdejší bezpečnostní situaci moc nelíbilo. Po příjezdu však již proti pobytu na terminálu do rozednění nikdo neprotestoval. Stejně má za dvě hodiny svítat. Já konečně můžu jít na záchod. Každou chvíli sem přijíždí nějaký bus a všichni lidé zůstávají s námi na terminálu. Někteří mají dokonce peřiny a leží tu na nich jako v posteli. Nejčastějším cestovním zavazadlem tu jsou papírové krabice. V čekárně je televize a tak můžeme sledovat zprávy. Zanedlouho je čekárna úplně k prasknutí. Naštěstí se už rozednívá. Balíme se tedy a jdeme hledat hotel. Pořád nevíme kde jsme. Ptám se nějaké paní a ona nás posílá na zastávku autobusu. Zastavuji autobus a říkám jméno náměstí, které leží blízko hotelu Posada del Carmen, který jsme si vyhlédli. Řidič nás zve dal a autobus se rozjíždí. Neujede ale více než 200 m a opět zastavuje a řidič hlásí, že už máme vystoupit. Ukazuje směr a my musíme za těch par metru zaplatit za každého 2 pesos. To se teda vyplatilo. Prohlížíme si náměstí a vydáváme se k hotelu. Smůla hotel je uzavřen. Dáša s Ondrou prohlašují, ze se už nebudou nikam trmácet a ze jdou do nejbližšího hotelu co uvidí, ať to stoji co to stoji. Kousek odtud hned takový hotel je. Jmenuje se Tipico. Stoji sice dvakrát tolik než ten předchozí, ale co naplat. Ubytováváme se a jde se opět spát. Asi po hodince Ondra vyráží na zdejší trh a za chvíli se vrací s nějakým pečivem. Cestou taky ochutnal místní čokoládu, ale ta naše je prý lepší. Posnídáme a jdeme se podívat do města. Prohlížíme si nejrůznější kostely a cestou si kupujeme tortu, což je taková velká rozpečená houska do níž se dává nejrůznější masa, sýry, zelenina atd. Ochutnáváme taky zdejší limonádu. Jde to. Pak pokračujeme v prohlídce města. Ondra s Dášou by nejraději zašli do nějaké luxusní restaurace na jídlo, ale mne se moc nechce a tak to vzdávají. Procházíme místním tržištěm a já si kupuji ananas. Ondra si zase koupil nějaké jiné ovoce, které se mi nepodařilo identifikovat. Opět jsme na náměstí a Ondra by nejraději někam do kavárny na kafe, ale já ani Dáša nechceme, takže nic. Dáša jde volat domu. Pak se vracíme do hotelu a já se vrhám na ananas. Ondra s Dášou ochutnávají to svoje ovoce, ale nedá se to jíst a tak se s nimi dělím o svůj ananas. Je strašně velký a tak nechávám ještě kousek na zítra. Odpoledne vyrážíme opět do města. Zaujal nás jeden takový kostel. Moc pěkný. Kolem něj rostly takové velké stromy, které byly obsypány fialovými a červenými květy. Posadili jsme se na lavičku a odpočíváme. Najednou kolem nás prošly takové ženské, které prodávaly kytky a nesly si je v takovém košíku na hlavě. Škoda, že jsem si je nevyfotil. Dost zajímavý. Vracíme se zpět na náměstí a Ondra chce jít zase na kafe a tentokrát Dáša souhlasí. Jdeme tedy do kavárny. Já jsem si nic nedal, protože je to tu moc drahý a já zase kafe až tak moc mít nemusím. Stala se tu ale taková věc, kterou musím zmínit. Když jsme přišli ke stolu, ležela tam taková bankovka, docela dost peněz a nikdo se k ni nehlásil. Něco jsem na ni položil a skoro celou dobu co jsme tam seděli se o ni nikdo nehlásil. Pak jsem ji vsak nějak odkryl a přišel číšník a ptal se jestli je to moje a já poctivec řekl, že ne a ten číšník tu bankovku sebral. Smůla, ale co se dá dělat. Další zajímavostí tady byly pobíhající žebrající děti. Zaujaly nějakou Američanku, která je nechala pózovat před foťákem a dala jim nějaký drobný. Ty děti byly tři a předváděly zajímavé číslo. Dva kluci si stoupli vedle sebe a třetí na jejich ramena. Super číslo, ne? Pak slyšíme nějakou muziku a tak se tam jdeme podívat a co nevidět indiáni. Byli asi falešní, ale docela pěkně tancovali, ale to je tady v Mexiku docela obvyklé. Je to takové divadlo pro turisty. Po představení se vracíme do hotelu a jdeme spát.

3.3.2001 - sobota

Dnes nás čeká výlet na Monte Alban. Probouzíme se proto docela brzo. Já s Ondrou jdeme na trh pro pečivo. Na trhu je docela živo. Kupujeme si nějaké housky a Ondra si ještě v jednom bufetu koupil kakao. Sedíme zde, Ondra pije svoje kakao s houskami a já si vychutnávám housky bez kakaa. Naproti nám se objevila nějaká výprava mladých asiatek. Ondra se rozhodl si je vyfotit. Dvě to zpozorovaly a na oplátku si chtěli vyfotit nás. Trochu jsme jim proto zapózovali a vydali se na prohlídku zbytku tržiště. Cestou jsme narazili na takový bufet, kde prodávali něco v banánovým listu, myslím že tamáles. Ondra o tom něco četl a že to musíme ochutnat. Koupili jsme si to tedy napůl. Nebylo to ale nic moc. Pěkný hnus. Kuřecí kosti, ždibec masa a hodně ztuhlého tuku a celé zabalené v tom listu. Pak se nás ještě pokusila prodavačka okrást. To že zvýšila během konzumace cenu, bych snad ještě unesl, třeba jsme blbě rozuměli, ale to že se neměla k tomu aby mi vrátila drobný bylo na mne už moc. Chvíli jsem se s ní dohadoval a nakonec mi peníze vrátila. Pak pokračujeme po tržišti a náhle nás zastavily nějaký ženský a měli v pytlích nějaké podivné koření, alespoň jsem si to myslel. Ať prý ochutnáme. Proč ne řekli jsme si a tak ochutnáváme. Je to docela dobré. Něco jako sušená paprika. Poděkujeme a jdeme dál. Nějak jsme se tam zamotali a najednou ty ženské potkáváme znovu. Tentokrát je tam lépe vidět a tak se díváme do těch jejich pytlů co jsme to vlastně jedli. Když to vidím, tak na mne jdou mrákoty. V těch pytlích jsou sušení brouci. Na druhou stranu si říkám, že to nechutnalo zase až tak špatně. U jednoho stánku kupujeme na ochutnávku takové malé sýrové kuličky a kousek dál si Ondra kupuje láhev Mescalu. Je to taková náhražka tequily s červem na dně láhve. Pak už tady nic nechceme a tak se vracíme do hotelu. Cestou mne zastavil nějaký prodavač s houpacími sítěmi. Chtěl bych si tu nějakou koupit a tak se s ním pouštím do smlouvání. Cenu se mi podaří hodně srazit, ale pořád se mi to ještě zdá drahý a tak nic nekupuji a my pokračujeme do hotelu. Dáša se mezitím už taky probudila a tak je ráda, že ji Ondra přinesl pečivo k snídani. Já ještě snídám kousek ananasu a pak vyrážíme na autobus na Monte Albán. Je to přes nějakou zdejší cestovku. Má to jezdit každou půlhodinu, ale jedí to pouze každou celou. Napřed čekáme venku podle instrukcí v planetě, ale pak se nám to zdá podezřelý, že tam nikdo není a tak vstupujeme dovnitř nějakého hotelu. Konečně jsme správně dostáváme jízdenky - zpáteční i když jsme chtěli pouze tam, protože zpět chceme jít pěšky. Za chvíli odjíždíme autobusem. Cesta je samá serpentína a trvá asi půl hodiny. Vystupujeme hned vedle pyramid. Kupujeme si vstupenky a jdeme na prohlídku. Hned se na nás začínají vrhat různí prodavači, kteří nabízejí nejrůznější kameny a sošky. Říkám jim, že nic nechceme, ale jeden je zvlášť neodbytný. Nemůžu ho setřást. Dáša si začala prohlížet jeho nabídku a zvažovat jestli si přece jen něco nekoupí. Chtěla to ale levněji, než to nabízel. Řekl jsem mu tedy, že musí slevit. Jemu se nechtělo, tak jsem mu poděkoval a jdeme dál. Za chvíli nás opět dohonil a cenu snížil. Bylo to ale opět moc drahý a tak jsem zase odmítnul. Takhle se to opakovalo ještě mnohokrát až nakonec navrhl přijatelnou cenu. Pak si to Dáša koupila a on nám dal pokoj. Poté co jsme skončili prohlídku památek začali jsme zvažovat jestli pojedeme zpátky busem, nebo jestli půjdeme pěšky. Já jsem chtěl jít pěšky, abychom viděli něco ze zdejší přírody a života zdejšího obyvatelstva. Dáša sice byla proti, ale Ondru se mi přesvědčit podařilo a jí protože nechtěla jet busem sama, nezbývalo nic jiného než jit pěšky taky. Cestou jsem si sice vyslechl nesčetně mnoho výčitek jaká je to blbost jít ty čtyři km pěšky, když cestou číhají nebezpeční psi a kdoví co ještě a my máme lístky na autobus, ale já byl rád, že bus už odjel. Myslím, že se ta procházka vyplatila viděli jsme stádo pasoucích se koz, nádherný výhledy do okolí, kaktusy a mnoho dalších zajímavých věcí. Taky jsme potkali jednoho psa, Dáša už šílela a zatracovala mne, ale ten pes, chudák vyzáblý, si nás vůbec nevšímal. V tom okamžiku se asi změnil Dášin názor na zdejší psy. Už to nebyly potvory, kteří ji chtějí sežrat ale hladoví chudáci, které chtěla krmit sušenkami, které ale neměla sebou. Bez problému jsme dorazili do města a po poradě s jednou domorodkyní přešli vyschlou řeku. Na tržišti jsme zakoupili meloun a teď honem do hotelu. To bude dobrota. Chvilka odpočinku v hotelu a pak hned meloun. Za chvíli byl pryč. Odpoledne jsme se rozhodli vyrazit na autobusový terminál, abychom zjistili kdy jede autobus do Tuxly Gutiérrez. Cesta trvá 11 hodin, chtěl jsem proto jet v noci, ale Dáša s Ondrou rezolutně odmítli, že v busu nemůžou spát a že jet se musí přes den. V noci totiž není nic vidět a oni by si rádi chtěli vychutnat pohledy na krajinu. Musím uznat, že mne krajina taky zajímá, ale měl jsem strach, že jedenáct hodin je moc dlouho a že to bude pořád stejný, což se taky potvrdilo. Taky argumentovali, že přes den musíme jet proto, že jsme ten první den z Mexiko City jeli přes noc a že jim teď nic jiného nezbývá. Pěkná blbost, ale co naplat, pojedeme ráno. Aspoň, že netrvají na tom jet první třídou. Při návratu z terminálu začalo lehce pršet, ale hned zase přestalo. Chtěli bychom zajít někam na večeři. Jak jsme se včera procházeli po městě všimnul jsem si někde, že tam mají nějaké výhodné menu a tak jsem to chtěl najít. Bohužel se mi to nějak nepodařilo. Zašli jsme proto do nějakého bufetu specializovaného na kuřata. Byl jsem zklamaný, že jsme nenašli to menu a tak jsem napřed zvažoval, že si tady nic nedám a tak si objednal jenom Ondra. Přinesli mu velkou porci kuřete a k tomu rýži a různou zeleninu. Vypadalo to dost lákavě a tak jsem se rozhodl si to dát taky. Servírka sice moc nechápala, proč jsem si to neobjednal rovnou. Dokonce se na mne přišel podívat sám kuchař. Asi chtěl vidět co je to za exota. A pak jsem konečně dostal svou porci. Bylo to opravdu moc dobrý a vůbec ne drahý. Dáša si nic nedala, že prý raději bude hladovět, než by si tady v tom bufetu něco dala. Měla strach hlavně z toho, že bude mít průjem. Pak sice litovala, protože to vypadalo a chutnalo fakt dost dobře, ale to už jsme byli pryč. Něco tak dobrého a výhodného jsme už nikde jinde neviděli. Vrátili jsme se do hotelu a šli spát. Dáša sice říkala, že bude celou noc bdít, protože tu přes den viděla švába a měla strach aby na ni nevlezl, ale myslím, že si to v noci rozmyslela.

4.3.2001 - neděle

Ráno jsme opět brzy vstávali posnídali zbývající pečivo a vyklidili pokoj. Při ochodu z hotelu mne zastavil náš soused, Mexikánec, který tam měl auto a nabídnul mi, že nás někam odveze. Říkal jsem, že jedeme na autobusový terminál. Říká, že jede kolem a že nás tam vezme. Dáša byla moc ráda, že nemusí nést batoh a já zase, že nehrozí nebezpečí, že bude chtít jet taxíkem. Cestou jsem pokecal s Mexikáncem o tom co jsme viděli apod. Říkal, že je ekolog a dal nám pár tipů na cestu, kde je pěkná příroda a památky. Ondra s Dášou pak sice říkali, že mu rozuměli něco jiného, jako třeba že je archeolog a kdoví co ještě. Pravdou je, že mluvil anglicky a my všichni rozumíme anglicky dost špatně, takže bůhví co vlastně říkal. Vystoupili jsme u terminálu a jdeme si koupit jízdenky. Protože jsme tu dost brzy musíme čekat. Jak tak čekáme, objevil se tu nějaký týpek. Byl celý od krve a vypadal dost zbědovaně. Kousek ode mne ležely nějaký hrozný starý boty. Samozřejmě že si je zkusil, ale nebyly mu a tak je tam nechal a odbelhal se pryč. Šla na mne hrůza, když jsem si představil, že by mohl jet s námi busem a snad ještě sedět vedle mne. Další zajímavostí byly záchody, u nichž stál sud s vodou a odchozivší si v něm myli ruce. No nevím, ale mám takový dojem, že hygieničtější by bylo si ruce nemýt, ale pro Mexičany to je asi normální. Konečně můžeme nastoupit do autobusu. Je to dost hrozný vrak, ale hlavně když jezdí. Autobus k navíc zastavuje na každém rohu. Stačilo jen mávnout a autobus stojí. A to bylo každou chvilku. Za chvíli byl bus plný až k prasknutí. Vedle mne naštěstí sedí nějaký Angličan a tak s ním mohu konverzovat. Docela dobře je mu rozumět a tak mi vyprávěl, jak cestuje až z USA a že se tam zase bude vracet. Vyměnil jsem si s ním své zkušenosti z Oaxacy a dověděl se mnoho dalších zajímavostí o zdejší zemi. Cesta kterou jsme projížděli byla docela zajímavá. Zpočátku pouze pláně s kaktusy, ze kterých se vyrábí zdejší specialita Mescal. Později jsme projížděli skrz hory a mohli sledovat nádherné výhledy. V zatáčkách to bylo ale dost nepříjemný, protože ten autobus se strašně třásl a o brzdách jsem měl taky dost velké pochybnosti. Každou chvíli byly u silnice kříže, které připomínaly dřívější nehody, kdy se zřejmě autobusy zřítily ze srázu. Naštěstí jsme ten úsek projeli a dostali se do nížiny. Jak jsme sjížděli z hor začalo se oteplovat. Dole už bylo nesnesitelný vedro. Každou chvilku nás zastavují vojenské hlídky a prohlížejí autobus. Asi je to tam opravdu nebezpečný. Dáša s Ondrou prohlásili, že něčím takovým už nikdy nepojedou, že tam nebudou s těma domorodci a že je to hrozný jezdit takovým vrakem a že jsme tam už dávno mohli být. Ale já si myslím, že nemohli, protože ten luxusnější autobus jsme cestou předjeli (měl poruchu) a kromě toho měl jet taky 11 hodin jako ten náš. Jeli jsme tam sice o hodinu déle nám řekli, ale to je tady normální i u těch luxusních. Já jsem byl teda s dopravou spokojen. Do Tuxtly Gutiérrez jsme přijeli pozdě večer a to na nějaký terminál, který opět nebyl na mapě. Vyzvídal jsem od nějakého domorodce kudy máme jít, ale nějak byl mimo a nedokázal se orientovat v mapě. Později jsem zjistil, že to neumí většina Mexikánců. Nezbývalo nám nic jiného než zastavit taxík. Přidal se k nám taky náš Angličan a tak jsme společně jeli hledat hotel Estrella, který nám on doporučil. Bez problému jsme ho našli. Hotel byl docela levný a dobrý. Akorát na pokoji nesvítila žárovka. Prý ji ale hned vymění, tak jsme se rozhodli zůstat. Vrátil jsem se s hoteliérem do recepce zaplatit a vyplnit nějaké formuláře a on to mezitím vyřizoval s tím Angličanem. Bylo to dost srandovní. Já jsem sice taky chtěl na ubytování ušetřit, ale tady byly ceny opravdu nízké a tohle bylo i na mne už moc. Chtěl totiž mermomocí pokoj bez koupelny, aby ho to moc nestálo a oni tu asi žádný takový neměli. Po krátkém dohadování ho hoteliér odvedl někam na dvůr. Nevím, jestli tam měli nějaký speciální pokoje bez koupelny, pak už jsem s ním nemluvil. Sice jsme ho ještě jednou potkali v jednou dalším městě, ale asi nás už nepoznal. Zeptal jsem se hoteliéra, kdy vymění tu žárovku a on řekl za chvilku. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že slůvka za chvíli nebo zítra znamenají nikdy. Dáša každopádně trvala na světle, aby mohla zkontrolovat, jestli tam nejsou šváby, a proto jsem se rozhodl vyšroubovat žárovku na jednom záchodě (na našem ne) a vyměnit ji s tou naší. A bylo světlo. Šli jsme brzy spát protože jsme byli z té cesty busem strašně unavení.

5.3.2001 - pondělí

Další den jsme měli v plánu navštívit Kaňon del Sumidero. Při oblékání se mi ráno stala první nehoda, když jsem strčil ruku do stropního větráku. Trochu mi to rozseklo ruku, spousta krve. Ještě že Dáša měla sebou různé záchranné prostředky, protože já jsem vše zapomněl doma. Podle planety se ke kaňonu jede busem, který staví nedaleko hotelu. Když jsem se vzpamatoval vydali jsme se na autobus s tím, že napřed najdeme nějakou pekárnu, kde by se mohli nasnídat a taky koupit něco k pití. Prošli jsme snad celé město, než jsme narazili na pekárnu, ale vyplatilo se to. Aspoň už víme kde co je. Cestou jsem si všimnul jedné banky, kde mění dolary. Byla tam ale moc velká fronta, a tak jsem se rozhodl tam jít odpoledne. Dorazili jsme na autobus. Jeden právě odjížděl. Autobusem jsme dojeli do městečka Chiapa del Corso. Odtud pak se dá jet motorovým člunem do kaňonu. Samozřejmě, že jsme si koupili lístky. Jak tak čekáme, objevila se tu nějaká ženská, která prodávala indiánské náramky a tak jsem se rozhodl pro oblíbené smlouvání. Nakonec ženská souhlasila s cenou 5 pesos za dva náramky pro mne a pro Ondru. Při čekání jsem se tu ještě seznámil se dvěma mladýma Němkama, které se rovněž chystali s námi do kaňonu. A pak přišel ten okamžik a my jsme mohli nastoupit do člunu. Napřed nám ale dali takové záchranné vestičky, kdyby náhodou něco. A pak se mi podařila šou. Jak tak nastupuji, tak jsem rozhoupal člun natolik, že se málem převrátil a já se skoro přizabil. Ještě, že mne ty Němky zachytily. Dobře to dopadlo a člun vyráží ke kaňonu. Je to nádherný. Za chvíli přijíždíme do kaňonu a máme možnost poslouchat výklad ve španělštině. Moc jsme se toho nedověděli, ale pochytili jsme, že skály kolem kaňonu dosahují výšky až 1000 m nad hladinu řeky apod. Člun občas někde zastavil a my měli možnost něco pozorovat. Např. gumového krokodýla a pravého leguána a taky netopýry v netopýří jeskyni. Na konci kaňonu se nacházela přehrada s elektrárnou a sochou připomínající stalinovu frontu na maso a taky je tu vesnice v niž jsou akorát dvě hospody. Samozřejmě, že člun směřuje do jedné z nich. Strávili jsme zde asi půl hodiny, ale nic jsme si neobjednali. Alespoň jsem mohl konverzovat s Němkami a porovnávat planetu s jejich německým průvodcem. Planeta je lepší i když všemu nerozumím. Pak se vracíme člunem zpět. Při vystupování dávají všichni tomu průvodci nějaké dížko, ale my mu nic nedali, když nemluvil česky ani jiným srozumitelným jazykem. Při odchodu z přístavu mne odchytil jistý prodavač sítí. Sítě se mi líbily, chtěl jsem si jednu koupit, ale chtěl za ně moc peněz a já věděl, že se dají koupit levněji. Začal jsem smlouvat a tvrdit mu, že mám jen několik pesos, kolik jsem za to chtěl dát. On že to je málo, že musí živit děti a podobně. Kolemjdoucí Mexikánci z toho měli docela dobrou zábavu. Nakonec navrhl, že si mám půjčit od Ondry. Šel jsem tedy k němu a řekl ať mi dá nějaké drobné a ty jsem přihodil, že víc nemáme. Když viděl, že víc nedostane tak s cenou souhlasil. Byl jsem rád, že mám síť a ještě takhle výhodně. Můžeme pokračovat v prohlídce městečka. Celkem tu ale nic moc není, jenom samé prodejny suvenýrů a policejní stanice s vězením. Z ulice bylo vidět dovnitř a řeknu Vám, že to nebyl moc příjemný pohled. Rozhodli jsme se městečko opustit a tak zastavujeme autobus a vracíme se zpět do Tuxtly. Rozhodli jsme se koupit si opět meloun, ale nikde ho nemůžeme sehnat. Doprovodili jsme tedy Dášu do hotelu a s Ondrou vyrážím na lov melounů. Je to divný, ale na tržišti ho nikde nemají. Musíme dost dlouho hledat a chodit po městě, než jsme našli jiný trh, kde melouny měli. Prodávala tu nějaká ženská, která je vážila v ruce a padaly z ni nějaké podivně vysoké hmotnosti. Raději jsme proto koupili meloun u vedlejšího stánku, kde měli váhu. Bereme meloun a zpět do hotelu. Cestou si všímám, že banka, kde jsme chtěl vyměnit peníze je už zavřená a tak to musím nechat na zítra. V hotelu se s Dášou vrháme na melouna a jsme spokojeni. Pak se jdeme ještě projit po městě a na náměstí pozorujeme místní orloj. Potom jdeme na večeři do takové restaurace, která byla podle Dáši na úrovni a snad v ní nehrozilo nebezpečí průjmu. Kromě toho tam ty jídla byla vyobrazená a tak se nebála, že by si dala něco špatného. Bohužel to co si vyhlédla už neměli a tak to s Ondrou změnili, aniž se koukli na obrázek. A to byla chyba. Přinesli ji totiž kuře v takové čokoládové omáčce. Vůbec jim to nechutnalo a Dáša to nakonec nejedla. Já jsem si objednal zdejší specialitu tacos, což je taková placka a v ní nějaké maso. Když jsem řekl, že chci jeden kousek, tak tomu číšník nechtěl věřit, že to myslím vážně a přinesl mi obrázek jak to vypadá a že mi ten jeden kousek nemůže stačit. Já to chtěl ale spíš ochutnat, hlad jsem ani neměl. Pak mi to přinesli a skutečně to byla jenom taková malá jednohubka, ale výborná. Ochutnal jsem od Dáši to její jídlo (říkali tomu Pollo en molo nebo tak nějak) a opravdu to nebylo moc dobrý. Po večeři jsme se vrátili do hotelu. Před spaním ještě vylézáme na střechu hotelu odkud je nádherný výhled do okolí a noční Tuxtlu. Chvíli pozorujeme hvězdy a měsíc a pak jdeme spát.

6.3.2001 - úterý

A je tu další den. Tento den odjíždíme do Palenque a proto musíme opustit hotel. Cestou se však ještě chceme podívat do místní zoologické zahrady. Škoda, že sebou musíme tahat batohy, ale do hotelu už se vrátit nestihneme. Zastavujeme se v pekárně, posnídáme a pak si stopujeme colectivos, což jsou takové taxíky pro více lidí, které nás odveze až k zoologické zahradě. Chceme se zbavit batohů u vrátnice, ale nechtějí si je tam nechat a tak je musíme nosit po zoologický, která je bohužel samý kopec. Vstup je zdarma. Jdeme tedy na prohlídku. Jsou zde pouze zvířata, která žijí v tomto regionu a tak se nestačíme divit jaké potvory tu můžeme potkat. Nejvíc ze všeho je tam hadů a dravých ryb. Nechtěl bych je teda potkat. Potkáváme zde nějaké Čechy, kteří nám poradili, že až budeme v Palenque, můžeme se na pyramidy dostat zadarmo cestou kolem potoka. Trochu pokecáme a pak se nimi loučíme a vydáváme se na cestu zpět do města. Žádné colectivo ani bus však nejede a tak si bereme taxi, který nás odveze až k terminálu San Cristobal. Je to ta nejdražší společnost v Mexiku, ale Dáša ani Ondra už po předchozí zkušenosti s druhou třídou nechtějí jet ničím jiným. Kupujeme tedy lístky a já se sám vydávám na cestu do banky vyměnit peníze. Konečně mají otevřeno a není tu fronta. Přesto mi peníze nevyměňují, že bych tam musel mít účet a posílají mne do nějaké směnárny. Šel jsem se tam podívat, ale kurz je nevýhodný a tak se vracím zpět na autobusový terminál. Chvíli pak ještě čekáme a pak již můžeme nastupovat do busu. Dostali jsme sedadla až na konec autobusu hned vedle záchodu. Jak se později ukázalo, tak to nebylo zrovna výhodné. Zaprvé tam bylo dost vedro. Záchod neměl klimatizaci a sálalo z něj hrozný teplo a hlavně tam pořád někdo chodil a já musel pořád zodpovídat dotazy jestli je tam obsazeno. Ty dveře se totiž špatně zavíraly a nedalo se to moc dobře poznat. Občas se stávalo, že tam někdo seděl a dveře se otevřely, jindy zase nešly otevřít. Kromě toho se mi v těch serpentinách udělalo strašně špatně a tak jsem čekal, kdy budu zvracet. Za chvíli jsem poznal, že nejsem jediný komu je špatně. A samozřejmě, že všichni chodili zvracet ke mně na záchod a já to musel poslouchat a snažit se abych se sám nepozvracel. Zvlášť takový dva chlapi tam chodili dost často. Vždy když jsem viděl, jak se svou kymácivou chůzí blíží, tušil jsem, že je zle. Naštěstí autobus měl asi půlhodinovou zastávku, takže jsem se z toho mohl trochu vzpamatovat. Pak to ale jelo dál. Hrůza, týpek co seděl vedle mne ještě jedl nějaký hnusný jídlo, že jsem to zvracení fakt čekal každou chvíli. Takhle špatně už mi pak nikdy nebylo. Bus měl jet pět hodin a nakonec jel osm. Takové hrozné zpoždění a přitom to byla první třída. Pozdě večer jsme konečně dorazili do Palenque a vydali se hledat nějaký hotel. Do prvního, ke kterému jsme přišli Dáša odmítla vstoupit s tím, že v něčem takovém spát nebude. Nevím co se jí nezdálo, ale mně se ten hotel líbil. Cestou k dalšímu mnou vybranému hotelu Dáša zahlédla ceduli nějakého luxusního hotelu, kde je TV a snad i bazén a chtěla jít do tohoto hotelu, což jsem odmítl zase já. Došli jsme tedy do mnou vybraného hotelu Charita a podívali se na pokoj. Bylo to levný a docela slušný pokoj s koupelnou a záchodem. Bohužel se líbil jenom mně. Ondrovi se ale už nechtělo nikde chodit a tak se Dáša musela smířit s tím, že ta zůstaneme. Šel jsem tedy zaplatit. Od té doby se mnou Dáša přestala mluvit, jak byla naštvaná, že tam musí spát. Prý to tam strašně páchlo, ale já nic necítil. Ondra měl taky nějaký připomínky, ale přespání mu nevadilo. Osprchovali jsme se a šli spát. V noci mne ale probudily nějaké zvuky pod postelí a protože Palenque se nachází v džungli, tak jsem měl docela strach, zvlášť, když okno nemělo síťku. Už jsem se těšil na ráno, kdy jsem ale zjistil, že ony zvuky byl papír od sušenek, který odvál větřík.

7.3.2001 - středa

Ráno se probouzím a zjišťuji, že Dáša se mnou pořád ještě nemluví. Máme hlad a tak se vydávám s Ondrou najít nějakou pekárnu. Prošli jsme se po městě a zjistili, že v jednom zdejším hotelu je možno zakoupit snídaňové menu s evropskou snídaní. Ondra ihned navrhoval jít na snídani do tohoto hotelu, což se mi ale nechtělo. Prohlédli jsme si místní kostel, zjistili, kde tu je banka a chvíli na to našli pekárnu. Po zakoupení pečiva se vracíme zpět do našeho hotelu. Cestou trochu bloudíme, ale pak je to zase dobrý a už jsme v hotelu. Nacházíme Dášu, která je stále ještě uražená. Za chvíli se dovídám co je na tomto pokoji a hotelu špatný a nějaký výčitky, ale pak se Dáša uklidní a je zase v pohodě. Dokonce souhlasí, že tady přespíme ještě jednou. Posnídali jsme a vyrážíme dle instrukcí planety hledat bus, který jede ke zříceninám. Při odchodu zjišťujeme, že taky v našem hotelu je nějaká cestovka, ale je to moc drahý. Podle planety vše souhlasí a tak už máme zpáteční jízdenky a vyrážíme colectivem spolu s dalšími lidmi, kteří však cestou postupně vystupují. Odveze nás to před hlavní vchod, kde vystupujeme. Podle rady Čechů, které jsme potkali v Oaxace, s cílem vyhnout se placení vstupného jdeme hledat vchod u potoka. Dáše se to sice zda jako blbost a raději by zaplatila vstupný, ale nakonec souhlasí. Je to pěkná procházka po silnici, která vede džunglí. Cestou několikrát zastavujeme a fotíme. A je to tady vedlejší vchod. Stojí tam ale nějaký týpek. Dělám, že ho nevidím a snažím se projít, ale on mne zastavuje a že prý ať mu ukážu vstupenku. Dělal jsem blbého a ukázal mu jízdenku z busu. Dáša se tam přitom propadala ostudou. Chlápek ale, že tenhle lístek nechce a že si máme koupit vstupenku v nějaké budově kousek vedle. Šli jsme tedy tam a zjistili, že ta budova je muzeum. Koupili jsme lístky za 30 pesos na osobu, prohlédli muzeum a vydali se opět k tomu chlápkovi. Cestou Ondra zvažoval koupi kokosu, ale ti vydřiduši za to chtěli nekřesťanský peníze a tak si to rozmyslel. Chlápek byl konečně spokojen a pustil nás dál. Cesta vede džunglí a postupně se objevují staré indiánské stavby, které zpočátku důkladně prozkoumáváme. Je to ale pořád stejné a tak to začínáme odbývat. Mnohem více nás zlákala džungle, kterou jsme se rozhodli prozkoumat mimo značenou cestu. Dáša sice protestuje a nakonec se rozhodne zůstat na cestě zatímco já s Ondrou vyrážíme na průzkum džungle. Je to tam hezký, ale podle množství odpadků zjišťujeme, že nejsme první kdo sem vstoupil. Taky máme tak trochu strach abychom nepotkali nějakou tu příšeru, co jsme viděli v zoologický a tak se raději vracíme zpět na cestu. Dáša už nás netrpělivě očekává. Společně pak pokračujeme v prohlídce památek. Dle cestopisů, které jsme četli se zde dají volně natrhat pomeranče a tak je hledáme, ale nacházíme pouze jeden vysoký strom a tak jsme ponechali pomeranče jejich osudu. Postupně lezeme na všechny zdejší stavby. Je to docela dost zachovalý. Chrám Jaguára se nám však najít nepodařilo. Všechny stavby dosud nebyly odhaleny a jsou stále skryty v džungli. Chtěli jsme taky nějakou objevit, ale všude pobíhají hlídači a nikam vás nepustí a tak jsme mohli jenom z dálky poslouchat zvuky práce dělníků, kteří měli objevování povoleno. Džungle je opravdu moc pěkná a je docela zelená na rozdíl od porostů, které se nacházely v místech které jsme dosud navštívili. Když jsme se nabažili památek odcházíme hledat autobus. Je jich tu mnoho, ale žádný nás nechce vzít, protože máme lístky jiné společnosti. Chvíli čekáme, prohlížíme si stánky se suvenýry a pak přijíždí naše colectivo a my se vracíme zpět do Palenque. Odpočíváme chvíli v hotelu a pak jdeme na procházku do města. Dáša chce navštívit zdejší pizzérii, protože pizza je to jediné co je ochotna sníst. Oba si tedy objednali pizzu a já se rozhodl, že si počkám na melouna. Za ty nekřesťanský peníze asi 400 Kč to teda mít nemusím. Dáša však brzy zjišťuje, že nemá šanci pizzu sníst. Jak dlouho nic moc nejedla, tak teď nemůže nic jíst. Dostávám tedy taky kousek pizzi, ale pak přichází to, na co jsme se těšil meloun. Cestou ještě kupujeme pohledy a Dáša telefonuje domů. Stavujeme se na autobusovým terminálu a zjišťujeme jak jezdi autobusy. Pak vidíme nějakého chlápka s melouny a já se ho ptám kolik chce za celého melouna a on na mne hodil docela nízkou sumu a tak jsme měli meloun. Byl tak velký, že jsme ho pak v hotelu nemohli ani sníst. Naše obvyklé dělení bylo já půlku a druhou půlku pak Ondra s Dášou. Normálně sním půlku melounu bez problémů, ale tentokrát jsem měl co dělat. Byl to opravdu výhodný nákup. Večer opět vyrážíme na procházku do města. Na náměstí posloucháme skupinku lidí, kteří hrají na cimbály, a to dost dobře. Jak tak sedíme, tak najednou vedle mne začne křik a já pozoruji, jak tam nějaká paní zašlapuje nějakého brouka. Vyrozuměl jsem, že je hodně nebezpečný, ale co to bylo nevím. Pokračujeme v procházce a cestou narážíme na stánek s tričkama za výhodnou cenu. Dlouho přemítám, které si koupit. Většinou tam mají trika s bandity, kteří v Mexiku pořád terorizují zemi, ale takové triko jsem nechtěl. Nakonec si vybírám triko s mayským kalendářem. Jdeme dál a opět zastavujeme. Tentokrát si chce Ondra koupit nějaké CD nebo kazetu s mexickou hudbou. Prodavačka mu něco doporučí a on to kupuje. Později však doma zjistil, že je to úplně hrozný. Jdeme zpět do hotelu a cestou si Ondra kupuje vařenou kukuřici, kterou mu namočili do nějaké podezřelé omáčky. Snědl to a teď čekáme jaký to bude mít následky, ale naštěstí nic nepřišlo. Jdeme spát a těšíme se na zítřejší výlet k Agua azul.

8.3.2001 - čtvrtek

Následující ráno jsme se dohodli s hoteliérkou na úschově batohů a zakoupili u ní cestu colectivem do Agua azul. Nastupujeme a zjišťujeme, že naším spolucestujícím je ukecaný Američan, který si pořád ještě myslí, že v Evropě je ještě pořád komunismus. Neustále nás o něčem poučuje a já si říkám, že to bude hrozný s ním celý den vydržet. Odra s Dášou se totiž do konverzace s ním nezapojovali a tak to zbývalo na mne. Naštěstí k nám cestou přistoupí jeden mladý němec a já mohl konverzovat s ním německy a ten Amík nám nerozuměl a dal pokoj. První zastávka byla Misol-Ha. Je to takový vysoký vodopád. Zdrželi jsme se tady asi půl hodiny a pak pokračovali k Agua azul. Tam jsme se zbavili Amíka i Němce a šli se kochat vodopády. Divíme se, že tu je úplně modrá voda, ale podle toho se to tu přece jmenuje. Cestou jsme si koupili tacos a Ondra ještě od nějakého malého kluka cukrovou třtinu, kterou pak z větší části vyhodil. Pak jsme se vykoupali a pokračovali v procházce podél vodopádů. Takto je možný jít asi dva km a pak je cedule, že dál se nesmí, že je to tam nebezpečný, protože se tam přepadává. Přes Dášiny protesty jsem s Ondrou šel asi tři metry za ceduli, ale tam vyskočil policajt, že dál nesmíme a tak jsme se vrátili. Jak mi ale později vyprávěl náš němec, tak ten policajt prý za úplatek zabezpečoval bezpečný pobyt za cedulí, ale to nás nenapadlo. Vrátili jsme se zpět k busu, kde si Dáša koupila nějakou zmrzlinu, ale byla to jen zmrzlá voda a tak to vyhodila. Tentokrát jsme šli na procházku druhým směrem, ale tady byla ta cedule už po pár metrech. Vzhledem k tomu, že tam nebyl žádný policajt, rozhodli jsme se prozkoumat prostor džungle za cedulí. Dáša se na nás kvůli tomu strašně rozzlobila a odmítla vkročit do tohoto nebezpečného prostoru. Zatímco na nás čekala za cedulí šel jsem s Ondrou na průzkum. Byla to tam opravdu pěkná divočina, kdyby šla Dáša s námi šli bychom se kouknout dále, ale nechtěli ji jsme ji tam nechat stát za cedulí a tak jsme se vrátili. Dáša se mezitím vrátili kousek zpět od cedule a tam na nás čekala. Trvalo to dost dlouho než s námi opět začala mluvit, jak byla naštvaná, že jsme tam šli. Chvíli jsme čekali a pak přišel okamžik návratu colectivem. Nastoupili jsme a cekali až se pojede. Ten náš Němec se ale nějak neobjevoval a tak ho šel řidič hledat. Zatímco my jsme na něj čekali on si klidně seděl v hospodě a popíjel s nějakými Němkami. Za chvíli jsme byli zpět v Palenque a šli si do hotelu vyzvednout batohy a odebrali jsme se na náměstí. Zbývající čas trávíme hrou karet, zatímco Ondra se jde projít. Jak tak sedíme objevili se vedle nás nějací lidé a začali před námi stavět stánek. Nic nám neřekli, ale bylo vidět, že chtějí abychom se někam přestěhovali. Napřed jsme dělali, že nic, ale když to začali stavět nad námi, tak jsme ustoupili a odešli směrem k autobusovému terminálu. Čekáme na náš autobus do Meridy. Naštěstí tam jedou touto dobou jen busy druhé třídy a tak jsem spokojený. Konečně přijíždí náš autobus společnosti Ruta Maya. Vypadá celkem dobře a tak si dáváme do kufru batohy a čekáme dál v čekárně. Najednou Dáša zjistila, že něco zapomněla v batohu a tak musela požádat průvodčího, aby kufr znova otevřel. Ten průvodčí si Dášu nějak oblíbil a od té chvíle se s námi začal družit. Uměl jenom španělsky a tak to byla sranda se s nim bavit. Byl moc milý a celou cestu se k nám choval moc slušně. Najednou se autobus začal zaplňovat. Nastoupili jsme tedy i my a já jak jsem si sedl na své místo, tak jsem se zhrozil vedle koho sedím. Hrozný chlap, strašně smrděl a proudem z něj tekl pot. Vypadal jak zločinec. Při vědomi, že pojedeme v noci a to jeden z nejnebezpečnějších úseku mi to nebylo moc příjemný. Chlap se rozvalil i na moje sedadlo a já se musel opřít o něj. Pak se nějak stáhl, přesto jsem měl strach usnout. Chvíli jsme měl zavřený oči a když jsem je otevřel tak on byl nade mnou skloněný a prohlížel si mne. Šla z něj hrůza. Už jsem viděl jak mi něco provede a bál jsem se o to víc, když nás zastavili vojáci a prohledávali autobus a on je přitom hypnoticky sledoval jako by se bál, že něco najdou. Naštěstí jsem si po chvilce všimnul, že úplně vepředu jsou dvě sedadla volná a tak jsem se tam přesunul. Tam to bylo dost výhodný, protože jsem se mohl roztáhnout a vyspat se. Jak jsem později zjistil, bylo to místo našeho průvodčí, ale ten neměl celou cestu žádné námitky a až těsně před cílem mne požádal abych se přesunul dozadu, že je tam volno. A to taky bylo dokonce na ležení. Cesta do Meridy tedy rychle utekla a to i přes četné kontroly vojáků. Do Meridy jsme dorazili ještě v noci a tak jsme se rozhodli dospat na terminálu a počkat na rozednění. Společnost nám dělal místní šerif, který pospával kousek od nás. Docela to tam bylo příjemný a s klimatizací.

9.3.2001 - pátek

Ráno jsme se vydali hledat námi vyhlídnutý hotel, ale bohužel byl obsazený. Jdeme proto hledat nějaký jiný. Po chvilce jej nacházíme a ubytováváme se v hotelu Mucay. Je to tu sice docela drahý, ale sehnat něco levnějšího by v tomto městě asi byl problém. Začíná se projevovat skutečnost, že se blížíme do turistické zóny. Dáša je ale konečně s kvalitou ubytování spokojena. Konečně je to prý nějaký normální hotel. Po krátkém odpočinku odcházíme na prohlídku města. Je ale hrozný vedro a tak jen vyměňujeme peníze a kupujeme letenky za 1 045 pesos na osobu do Mexika City na příští týden. Ještě chceme koupit meloun a něco k pití a jídlu. Cestou na trh si kupuji točenou zmrzlinu, ale není moc dobrá. Je to tady poprvé v Mexiku co vidím prodávat točenou zmrzlinu. Na trhu kupujeme za výhodnou cenu melouna, ale vzápětí zjišťuji, že nás okradli, protože mi ten zloděj účtoval alespoň dvojnásobnou hmotnost, než jakou ten meloun mohl mít. Je fakt hrozný vedro a tak se nejkratší cestou vracíme do hotelu, kde si budeme moc sníst meloun. Opět odpočíváme a zvažujeme co budeme dělat dále. Rozhodneme se jet odpoledne na výlet do Progresa k moři. Jezdi tam pravidelná linky a prodávají zpáteční jízdenky. Zanedlouho už jsme v Progresu a můžeme se koupat v moři. Nejsou zde skoro žádné vlny. Ondra se rozhodl využít nabídky blízkého prodejce a koupil si chlazený kokos. Bylo to prý dobrý ale taky strašně drahý, takže už to pak nikdy nekupoval. Já jsem se celou dobu těšil, že si kokos někde najdeme v lese, ale nikdy jsme neměli příležitost. Po koupání jsme se vrátili busem zpět do Meridy a rozhodli se, že ráno odjedeme pryč z Meridy, protože zase až tak pěkná není. Večer jsme se ještě stavili u Mc Donalda, kde jsem předvedl další show. Měli tam totiž reklamu na hamburgera za moc výhodnou cenu a já se rozhodl, že si ho koupím. Ujistil jsem se, že je to opravdu za tuto cenu a objednal si ho. Najednou mi však prodavačka začala nabízet ještě něco k pití. Já se zeptal jestli to je v ceně a ona mi asi špatně rozuměla a řekla, že ano. A pořád se ptala jestli chci malý, střední nebo velký pití. Řekl jsem tedy velký. Pak mi ale dala účet a já se zhrozil. Ptal jsem se jakto, že to nestojí tolik jako na té reklamě a ona vysvětlila, že ta cena platí na ten hamburger s podmínkou, že si koupím to pití. To se mi ale platit nechtělo a tak jsem řekl, že chci jenom ten hamburger a že když mi ho za tu cenu nedají tak ať si ho nechají. Ona se šla někam poradit a pak se vrátila a hamburgera mi prodala i bez pití, ale moc recht ji to teda nebylo. Najedli jsme se a vrátili se do hotelu. Večer jsme se ještě vydali na místní náměstí, kde se prý v sobotu konají různá hudební představení. Dneska tu je ale nějaké shromáždění mexických komunistů a tak se nic jiného nekoná. Chvíli to srocení pozorujeme, stejně tak jako různé obchodníky, kteří se snaží prodat vše možné a na pomoc si vzali vlajky s rudýma hvězdami, které vlají rovněž nad hlavami demonstrantů. Ještě chvíli bloumáme ulicemi Meridy a pak se vracíme do hotelu a jdeme spát.

10.3.2001 - sobota

Ráno vyrážíme na autobusový terminál a na poslední chvíli nastupujeme do autobusu směřujícího do Chichen-Itza, kde se nachází další komplex starých pyramid. Jako studentům se mi podařilo vyjednat slevu a tak platíme asi polovinu normálního vstupného. Jako vstupenky dostáváme pásky, které si musíme dát na ruku, jinak nás omítají vpustit dovnitř. Vcházíme do areálu a hned naproti nám se tyčí nejvyšší pyramida Yucatánu. Je to jediná pyramida, kde je možno se podívat i dovnitř a vzhledem k tomu, že je děsný vedro a tak tuto možnost využíváme k ochlazení. Po vstupu hned zjišťujeme, že se spíš budeme koupat ve vlastním potu, je to tam ještě horší než venku a navíc musíme vylézt po schodech skoro až na vrcholek a tam počkat až tam vylezou i ostatní a pak teprve můžete jít zpět. Kromě těch schodů, vlhka a horka tam nic nebylo a tak jdeme hned zase dolů a ven. Pak vylézáme na pyramidu venkem a musím říct, že je to o hodně lepší. Krásný výhled na okolní krajinu, která je zde naprosto placatá vůbec žádný kopce a hlavně je tu všude kam dohlídnete jenom samá džungle. V létě je to tu prý plno komárů, ale my jsme tu žádný neviděli. Dále si prohlížíme místní hřiště, které nás zaujalo tím, že indiáni zde provozovali takové míčové hry, kdy poražený byl za porážku vždy za trest usmrcen. Dost krutý co? Oni ty indiáni byli vůbec dost krvelačný. Byla tam taková zeď lebek, kde prý zabíjeli lidi masově a podle toho tomu tady tak říkají. Prohlížíme si další zbytky památek a blížíme se k bývalé lázni, kde prý žijí leguáni. Jsme zvědaví, jestli taky nějakého uvidíme a skutečně vidím leguána, jak na mne civí. Chci si ho vyfotit, ale jemu se nějak nechtělo a tak se přede mnou schoval chvíli jsem ho honil, ale byl rychlejší. Jdeme tedy dál. Časem dostáváme žízeň a protože tu není možno nic koupit a my jsme už vše viděli rozhodli jsme se památkový areál opustit. U východu je restaurace a prodejna lístků na autobus. Ondra s Dášou si šli dát do restaurace koktejl, já zakoupil vodu a šel pro lístky. Než jsem tam ale došel, tak se ta prodavačka zvedla a někam odešla. Společně s nějakými Američany jsem tam chvíli čekal ale ta ženská se nevracela. Několikrát jsem se sem ještě vrátil a ti Amíci tam ještě pořád čekali. Ženská se už neobjevila a tak když už to mělo jet, vydali jsme se na zastávku. Tam jsme zjistili, že lístky se dají koupit přímo v autobusu. Chvíli jsme se dohadovali kam až pojedeme. Já navrhoval nedaleký Vallaloid a zítra pokračovat v prohlídce dalších blízkých památek. Bude totiž neděle a tehdy je vstup zdarma. Ondrovi a Dáše se to moc nelíbilo, raději chtěli jet do turistického centra Playa del Carmen k moři a odtamtud se pak na památky cca 200 Km některý den vrátit. Placení vstupného jim nevadilo. Já jsem však trval na tom, že pojedeme jenom do Vallaloidu a oni se pak nechali přesvědčit. Nastoupili jsme zakoupili jízdenky a jelo se. Řekl bych, že nikdo z nás nelitoval, že jsme se tak rozhodli. Jenom nás naštvalo zjištění, že nám vrátili batohy ušpiněné od nějaké vazelíny a taky to, že jsme vystoupili na špatném terminálu. Batohy jsme trochu vyčistili a pak přišel řidič zeptat se zda nechceme vzít do centra na druhý terminál. My jsme byli rádi, že nemusíme jít pěšky, ale nakonec to nebylo zase až tak moc daleko. Vallaloid je velmi pěkné malé klidné městečko uprostřed džungle. Bylo tu levné a kvalitní ubytování a dokonce jsme se mohli i výhodně navečeřet. Dáše se tu taky konečně podařilo nakrmit nějakého hladového psa a byla proto taky spokojená.

11.3.2001 - neděle

Ráno brzy stáváme a spěcháme na blízký terminál na autobus do Coby. Jedeme první třídou a za chvíli jsme u cíle. Moc turisticky to tu nevypadá, ale řidič nás ujišťuje, že jsme tu správně. Později zjišťujme že je to tím, že náš linkový autobus staví ve vesnici zatímco turisty vozí speciální autobusy většinou až ke vchodu do areálu s památkami, takže do vesnice se jich moc nedostane. Na zastávce autobusu je nějaká hospoda, která slouží i k prodeji lístků na autobus. Necháváme zde batohy a odcházíme z vesnice směrem k areálu. Vstup je opravdu zdarma. Na chvíli se přidáváme ke skupině Němců, kteří to mají s výkladem a posloucháme co jim říkají. Vypadá to ale, že s toho moc neprohlídnou a tak se od nich trháme. Opět vylézáme na pyramidy a začínáme litovat, že jsme si u vchodu nepůjčili kola, protože ten areál je opravdu dost rozlehlý. Jednotlivé památky jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Trvá nám dost dlouho než to celé projdeme. Cestou potkáváme nějakou českou rodinku. Vypadají nějak divně a tak se s nimi nebavíme. Později zjišťujeme, že tu mají velké auto a že by nás mohli někam svést, ale Ondra s Dášou odmítají s nimi navázat jakýkoliv kontakt a tak na to taky kašlu. Vracíme se zpět do vesnice na autobus. Má jet sice až za dvě hodiny, ale Dáša je přesvědčena, že nějaký bus přijede už teď. Bohužel nepřijel. Cestou si všimneme pomerančovníku, ale pomeranče jsou už strašně moc přezrálý a kyselý tak, že se nedají jíst. Strašně mne to mrzí, ale nedá se nic dělat. Už jsme zase zpět na zastávce busu a jdeme do hospody. Ondra s Dášou si dávají oběd a já si kupuji vedle v prodejně vodu a pak čekáme na příjezd autobusu. Věříme, že si ještě stihneme zdarma prohlédnout Tulum a že pak pojedeme do Playa del Carmen. Autobus však má asi hodinové zpoždění a nám je jasné, že Tulum už nestíháme. Navrhuji proto v Tulumu přespat, druhý den si ho prohlédnout a pak pokračovat do Playa del Carmen. Ondra s Dášou jsou však rozhodnuti z Tulumu ještě večer odjet do 50 Km vzdálené Playa del Carmen a pak se sem někdy vrátit. Jsem přesvědčen, že je to blbost, ale musím souhlasit a tak si v Tulumu kupujeme lístky do Playa del Carmen. Asi tak za hodinku jsme u cíle. Vzápětí zjišťujeme, že toto město bylo vybudováno pro bohaté Američany, kteří zde přezimovávají. Skoro tady nepotkáte Mexičana jenom samí Američany. Všude je možno platit přímo dolarama a mluví se anglicky. Ve zbytku Mexika se anglicky vůbec nedomluvíte, jenom španělsky a tady to bylo naopak. Hledáme nějaký ubytování, ale všude je plno a je to strašně moc drahý. Potkáváme nějakého agenta, který se nabízí sehnat nám ubytování. Protože je večer, tak souhlasíme. Společně s ním obcházíme několik hotelů až nakonec končíme v Hotelu la Paz. Je to tady taky dost drahý, ale já navrhuji, že přespím na zemi, abychom ušetřili. Dáša i Ondra souhlasí a tak už to zbývá jen vysvětlit recepční. Ta to docela rychle pochopila a taky souhlasí. Ten agent do toho vnášel trochu zmatek, protože mi pořád podstrkoval třílůžkový pokoj, ale já jsme se nedal. Ubytováváme se a pak vyrážíme na pláž a na prohlídku města. Město tvoří pouze hotely a restaurace pro Američany, všude je strašně draho. Je tu promenáda a provoz jako na Václaváku. Moc se mi to tu teda nelíbí. Je to strašně komerční. Už se těším, až pojedeme pryč, ale je mi jasné že to brzy nebude, protože Dáše i Ondrovi se tu líbí. I na ně je tu ale draho a tak si už nic moc nekupujeme a vracíme se do našeho hotelu a jdeme spát.

12.3.2001 - pondělí

Ráno vstáváme a jdeme na pláž. Jsou tu obrovské vlny. Zůstáváme tady až do odpoledne. Pak se vracíme do hotelu a vyráží někam na jídlo. Vzhledem k cenám je tu nejvýhodnější speciální nabídka dvou bigburgerů u Mc Donalda. Všichni ji využíváme a navíc ochutnáváme zmrzlinu. Pohoda. Já ještě jdu zavolat domů. Je tady totiž takový stánek, ze kterého je možno volat přes internet a je to trochu levnější. Odpoledne opět vyrážíme na pláž, chceme ale někam jinam a tak se vydáváme do neznáma mimo město. Z dálky to tam vypadá docela dobře. Když tam však dorážíme, zjišťujeme, že se tu nedá kvůli vlnám a velkým kamenům vůbec vlézt do vody. Vracíme se proto zpět do města na již osvědčenou pláž. Zde zůstáváme až do večera. Setkáváme se tu se dvěma Poláky, ale moc se s nimi nebavíme. Pak se vracíme zpět do hotelu. Cestou kupujeme melouna, kterého máme k večeři a jízdenky na autobus zpět do Meridy odkud nám letí letadlo do Mexico City. Nevynecháme večerní procházku městem, sledujeme domorodce se dvěma hady a pak zpět do hotelu a spát.

13.3.2001 - úterý

Další den vyráží Ondra s Dášou do Tulumu. Já jsem se rozhodl se tam už nevracet, a proto jsem zůstal v Playe. Aspoň si můžu užívat moře. Ihned na pláži zjišťuji, že zde kotví dvě obrovské lodě. Tak obrovské lodě jsem zatím neviděl. Zabírají skoro celý obzor. Jsem z toho celý unešený. Odpoledne se vracím do hotelu, cestou si v bance vyměňuji peníze. Kupodivu tady je docela výhodný kurz. Pak se jdu ještě podívat do města mimo centrum, jestli se tam dá někde výhodně najíst. Získávám několik tipů a vracím se opět do hotelu kde se setkávám s Ondrou a Dášou. Společně pak jdeme opět na pláž a obdivujeme loď, protože ta druhá už odplula. Celý den mezi touto lodí a přístavem pendlují parníky, které převážejí Američany na pláž. Ty parníky jsou proti této lodi úplné blechy. Ondra se těší na to až loď uvidí po setmění, až bude osvětlená. Nakonec přestáváme čekat a vracíme se do hotelu s tím že se ještě vrátíme. Když jsme se ale vrátili byla už loď pryč a tak jsme šli hledat nějakou restauraci, kde bychom se najedli. Nerad bych skončil zase u Mc Donalda. Dáše se však žádná ze mnou vybraných restaurací nelíbí kromě té poslední. Mají tady taky nějaké výhodné menu. Je tam napsáno Calde de pollo. Rozumím akorát to pollo, že to je kuře a nic netušíc si to objednávám. Škoda, že jsme si zase zapomněl vzít slovník. Za chvíli to mám před sebou. Velká mísa s vodou a tam plave kuřecí noha a k tomu na talíři nějaká zelenina a samozřejmě tortily a salzu. Všechno (kromě tortil a salzy) to tam nasypu a ochutnávám. Docela to ujde. Docela jsem se najedl. Po večeři se jdeme ještě na chvilku projít. Dáša při procházce objevuje krámek, kde výhodně prodávají keramické mayské kalendáře a jeden si kupuje. Pozorujeme taky jednoho hoteliéra s opicí. Opička je strašně čilá a podaří se ji rozmlátit obrovský květináč s palmou. Ten hoteliér se na to jen koukal a ani to s ním nehnulo. Pak se vracíme zpět do hotelu a jdeme spát.

14.3.2001 - středa

Ráno se balíme, opouštíme hotel a jdeme na loď plující na ostrov Cozumel. Cestou nás odchytli agenti nějaké společnosti, zajišťující potápění na Cozumelu a to bylo něco pro Ondru. Netrvalo dlouho a už zaplatil zálohu. Prý nás vyzvednou přímo u lodi, tak jsme na to zvědaví. U lodi musíme odevzdat batohy a Dáša má hrůzu, aby ji nerozbili její mayský kalendář a vyčítá mi, že jsem ji poradil dát ho do batohu. Nevím kam by ho jinam chtěla dát a tak si toho nevšímám. Vím, že to má dobře zabalený a tak se tomu snad nic nestane. Na palubě už není místo a tak musíme do podpalubí. Plavba trvá asi půl hodiny a jsme na ostrově ve městě San Miguel de Cozumel. V přístavu na nás opravdu čekají zástupci potápěčské školy Scuba Staff a odvádějí nás do svého sídla. Chtějí nám dokonce zajistit i ubytování, ale chtějí asi 30 dolarů na osobu, což odmítáme. Potápění stojí 65 dolarů za dva ponory na osobu. Ondra vyráží hned na potápění a já jdu hledat hotel. Dáša na mne čeká v té společnosti. Běhám tak po městě asi hodinu a nic nemůžu najít. Město je zase strašně komerční, ale není to tak hrozný jako v Playa del Carmen. V jednom hotelu mi dali instrukce, kde se nachází nějaký výhodný hotel, ale asi jsem špatně rozuměl, protože ho nemůžu najít. Nakonec nacházím hotel přímo v centru, kde je cena trochu přijatelná. Pokouším se získat dvoulůžák, ale hoteliér chce platbu za tři, takže to nemá cenu. Chvilku se s ním za podpory jedné jeho milé pracovnice dohaduji, ale je nekompromisní. Ta jeho pracovnice mi radí přijít k večeru, že prý bude svolný. Vracím se tedy do potápěčské školy a nacházím Dášu, která je již značně nervózní. Prý si tam z ní už dělali blázny, že dlouho nejdu a že nemám šanci najít nic levnějšího, než nám oni sami nabízeli. V tom se tedy dost spletli, nebo jim to spíš nevyšlo. Radím se s Dášou, jestli počkáme s hotelem do večera, ale jí se už nechce čekat a tak jdeme do hotelu hned a platíme třílůžák. Ten šejdíř hoteliér nám ale podstrčil dvoulůžkový pokoj, i když jsme mu zaplatili třílůžák. Okamžitě to reklamuji a dostávám jiný klíč. Znovu se vracím na pokoj a stěhujeme se. Sotva jsme vybalili a já vlezl do sprchy tak se v pokoji objevila ta milá pracovnice hotelu a divila se v jakém jsme to pokoji. Prý jsme si to spletli a vlezli do vedlejšího pokoje. Nechápu jak se mi podařilo odemknout dveře. Vyrozumíme, že nám ta bodrá žena navrhuje, abychom se opět přestěhovali. Jdeme se tedy podívat do vedlejšího pokoje a ten vypadá opravdu trochu lépe než ten náš. Říkám tedy té dobračce, že se přestěhujeme, ale asi to špatně pochopila, protože ten pokoj zase zamkla a dala mi klíč od toho pokoje, kde jsme byli už nastěhovaní. Moc jsme to nepochopili, ale nějak moc nám to nevadí. Ubytováváme se tedy a pak si jdeme do supermarketu koupit něco k jídlu. Mají tu výhodné hotdogy. Už jsem se smířil s tím, že to může být i ze psa a rozhodl si jeden zakoupit. Prodavač však pořád počítá nějaké peníze a nemá se k tomu, aby mi něco prodal. Dáša začíná nervóznět a tak na to kašlu a jdeme vyzvednout Ondru. Společně se pak vracíme do hotelu a posloucháme jeho zážitky z potápění a trochu mu závidíme, že to taky neumíme. K večeru opět vyrážíme na obhlídku města. Zítra si chceme vypůjčit kola a tak hledáme nějakou půjčovna. Po chvíli jednu nacházíme. Vede to tu takový usměvavý chlapík. Když zjišťuje, že máme zájem o tři kola nabízí nám slevu. Souhlasíme kola si rezervujeme a pokračujeme v prohlídce města. Jdeme se taky kouknout na pláž a Dášu to láká se vykoupat. Nemá však sebou plavky a tak je z toho dost rozmrzelá. Procházíme se podél pláže a zastavujeme se u další potápěčské školy. Takové to školy je možno na ostrově nalézt na každém kroku. Je odtud nádherný výhled na moře a v dále právě odplouvá obrovská loď, tak ji při tomto manévru sledujeme. Najednou se objevuje i vrtulník, který několikrát krouží nad námi a nakonec odlétá. Dáša však potřebuje na záchod a tak se kvapně odebíráme do hotelu. Cestou přemýšlíme, co a kde budeme večeřet. Přitom se mi oba podaří přesvědčit, že bychom mohli zajít do nějaké místní jídelny. Jsou zde sice různé lákavé restaurace, ale strašně přemrštěné ceny. Po návštěvě hotelu se vydáváme hledat nějakou jídelnu. Nacházíme ji vedle místního tržiště. Mne a Ondru zlákala nabídka zdejšího výhodného menu. Dáša se taky odhodlala a objednala si, ale něco jiného. Netrpělivě očekáváme co nám přinesou. Už se to nese a zase je to mísa s vodou a v ní zase plave kuřecí stehno. K tomu mám zase dva talíře se zeleninou. První tam nasypu celý. Na druhém jsou nějaké papričky. Beru tedy jednu a vhazuji ji do té polévky. Vzápětí ji nabírám lžící a zkouším jak chutná. To co následovalo jsem opravdu nečekal. Něco tak pálivého jsem v životě nejedl. Celý jsem se z toho zpotil a myslel si že mne budou muset za chvíli křísit. Pomocí tortil se snažím zahnat pálení, ale vůbec to nepomáhá. Od té doby mne pálí úplně každí jídlo i voda. Úplně jsem ztratil chuť. Zaříkám se, že už nechci papriky ani vidět. Musel jsem vypadat opravdu hrozně, protože se touto dobou objevila v této jídelně skupinka mladých Američanů, kteří si zde zjevně chtěli dát něco k jídlu, ale když mne viděli a taky to co máme na talíři kvapně jídelnu opustili. Vracíme se zpět do hotelu, ale cestou potkáváme skupinku tří Čechů. Dovídáme se, že pracují v kasinu na jedné z velkých lodí, které kotví v místním přístavu. Prý již půl roku pendlují mezi USA a Mexikem a vozí bohaté turisty za teplem do Mexika. Zatím se ale nikdy nedostali z přístavního města a tak se vyptávají jak vlastně vypadá Mexiko. Vysvětlujeme jim, že je úplně jiné než tady, že se to vůbec nedá srovnat. Zvou nás na drink a tak se domlouváme, že se asi za půl hodinky sejdeme. Dáša si mezitím kupuje hranolky a Ondra pohlednici s mapou Mexika. Pak jdeme na místo srazu. Již na nás čekají, ale jsou už jen dva. Jdeme do nějaké hospody, kde si objednávám zdejší pivo. Corona to ale nebyla. Přinášejí mi ho s citronem. Citron odstraňuji, ale pivo mi vůbec nechutná. Asi to ještě bude následek té papriky, nevím. Pak ochutnávám jakýsi kokosový koktejl. K tomu ochutnáváme různé mexické jednohubky. Dovídáme se že ve městě bydlí nějaká česká rodina, která tady provozuje motokáry. Prý tam mají vyvěšenou českou vlajku a že až pojedeme zítra na kole, tak, že pojedeme určitě kolem. Prý se tam už byli podívat, ale nepřivítali je jako krajany moc nadšeně. Sedíme tady skoro do půlnoci, ale už to tu chtějí zavřít a naši námořníci se taky už musí vrátit na svou loď a tak platíme a odcházíme. Loučíme se a jdeme se vyspat do hotelu. V noci zjišťujeme důvod, proč je hotel tak levný. Celou noc tady vrčí nějaký motor, snad čerpadlo a navíc se na chodbě přímo před naším pokojem rozsvěcuje světlo a tak je v pokoji jako ve dne. Jsou zde totiž obrovská okna na chodbu a záclonou není možno světlo zastavit. Teprve ráno zjišťujeme jak se světlo zhasíná a litujeme, že jsme tak neučinili už večer.

15.3.2001 - čtvrtek

Ráno vstáváme a odcházíme do půjčovny kol. Je zde už jiná obsluha a zdá se nám, že o našich kolech nic nevědí. Pak se však objevuje chlapík ze včerejška a přiváží naše kola. Musí je sice před námi ještě nahustit a trochu seřídit, ale hlavně, že jsou funkční. Dostáváme plánek, jak se dostat ze města a telefonní číslo kam máme zavolat v případě nouze. Já musím ještě podepsat bianko šek ke kreditní kartě, což je podmínka zapůjčení kol. Moc se mi to nelíbí, ale snad se s koly ani tím šekem nic nestane. Jedna nepříjemnost se ale přece objevila a to u mého kola. Sedadlo bylo nějak málo utažený a tak sjíždělo pořád dolů. Snažil jsem se to utáhnout, ale nedrželo to. Odjíždíme tedy na naši výpravu kolem ostrova. Před námi je asi 50 km, což by mělo podle majitele půjčovny zabrat asi 4 hodiny. Za chvíli zjišťuji, že s Ondrou a Dášou není šance ten ostrov objet ani za celý den. Oba se plazí hlemýždím tempem a já začínám litovat, že jsem si vůbec půjčoval kolo a nešel vedle nich pěšky. Dáša prohlašuje, že jede maximálně na asi 8 km vzdálenou pláž San Francisko a tam se obrací a vrací zpět. Vidím, že rychleji nepojedou a tak abych z toho kola něco měl jedu napřed a pak ne ně vždy někde počkám. Musím říct, že jsem za tu cestu mnohem déle čekal, než jel. Asi jsem při tom čekání působil na domorodce nějak komicky, protože když někdo projížděl kolem, tak troubil a mával na mne smál se. Netušil jsem proč. Asi za hodinu a půl dorážíme na pláž a zjišťujeme, že za moc nestojí. Dáša se zkouší koupat, ale z vody vylézá obalená různými mořskými rostlinami. Chvíli se tu zdržíme a pak se odhodláváme jet kousek dál, kde má být další zajímavá pláž Palancar. Dáše se teda už moc nechce, ale souhlasí. Bohužel, když konečně dorazíme do míst, kde má být odbočka na tuto pláž, zjišťujeme, že je to celé uzavřené. Není možné se dostat přes zábrany a tak to vzdáváme. Později zjišťujeme, že prý tam byly nějaké nebezpečné vlny a proudy a proto to bylo uzavřené. Radíme se co dál. Dáša se chce vrátit. Já se snažím oba přesvědčit abychom jeli dál a pokusili se přece jenom ostrov objet. Ondrovi se taky nechce jet stejnou cestou zpátky a tak je taky pro. Dáša nakonec souhlasí. Jedeme ještě asi půl hodiny a čekám, že bychom měli už dorazit na druhou pláž ostrova, ale pořad jenom samá džungle. Dáša už vůbec nemůže a tak otáčíme. Dáša prohlašuje, že nedojede ani zpátky stejnou cestou. Vidím, že mi nezbývá nic jiného, než ji tlačit. Dáša je nadšení z rychlosti, kterou se najednou pohybujeme. Tak rychle na kole ještě asi nejela. Problémy má ale Ondra a za chvíli se ztrácí na horizontu za námi. Zastavujeme tedy a čekáme až nás dohoní. Musí tu cestu zvládnout sám. Oba tlačit nemůžu. Zatím se mi jede dobře, ale pak mi dochází pití a to je okamžik, kdy u mne nastává krize. Bez tekutin zkrátka nemůžu jet, je to pro mne jako benzín. Už proto nemůžu Dášu tlačit a ona musí jet sama. Okamžitě ztrácíme na rychlosti a Ondra nás dojíždí a dokonce předjíždí. Ani se nedivím, když nemusel nikoho 20 Km tlačit. Za chvíli už ale nemůže jet nikdo z nás a tak se zastavujeme na nějaké pláži. Jsou tady obrovské kameny a tak se tu nedá koupat. Navíc tady chodí nějaký strážník a varuje nás, že je to nebezpečný tam lézt. Máme strašnou žízeň a tak jdu s Ondrou sehnat něco k pití. Strážník nám ukazuje nějakou plážovou restauraci. Zde nám dost draho prodávají láhev coly a led, ale když má člověk žízeň, tak za to dá cokoliv. Vrháme se na pití a vracíme se k Dáše. Společně vypijeme colu, krátce odpočíváme a pokračujeme v cestě na kole. Zatímco jsme předtím jeli po silnici, tak tentokrát zkoušíme cyklistickou stezku. Za chvíli nás zastavuje policajt a po krátké diskusi nás posílá zpět na silnici. Nepochopil jsem proč, ale poslechli jsme. Plazíme se hlemýždím tempem a pak konečně dorážíme do města. Ondrovi už mezitím taky došly síly a tak jsem zase hodně vpředu. Objevujeme velký supermarket a tak neváháme a jdeme si koupit pití. Taky mne zláká obrovské balení zmrzliny, které si později rozdělím s Dášou. Vracíme kola a belháme se do hotelu. Jsme úplně zničený. Zhasínáme světlo a jdeme spát.

16.3.2000 - pátek

Na ostrově už nic zajímavého není a proto jsme se rozhodli vrátit se do Playa del Carmen. Odcházíme tedy do přístavu a kupujeme si lodní lístky. Nastupujeme na loď. Tentokrát nacházíme místo na palubě a dokonce si u sebe můžeme nechat batohy. To je Dáša ráda. Loď nás bezpečně dopraví na pevninu. Dost se to sice houpalo, ale nikomu špatně nebylo. Jdeme hledat nějaké ubytování. Tentokrát si to beru na starost já. Můžeme výhodně přespat v chatičce u jednoho hostelu, ale Dáše se tu nelíbí a tak jdeme dál. V campu na pláži si prohlížíme cabaňu, ale ani ta u Dáši neprošla. Navrhuji zkusit hostel, ale Dáša s Ondrou chtějí být spolu a nechtějí spát s nikým cizím na pokoji a tak to neprochází. Hostel je docela výhodný a dokonce se snídaní a tak zvažuji, že bych se trhnul a přespal v hostelu sám a oni ať jdou do nějakého drahého hotelu. Nechávám je tedy počkat v blízkosti hostelu a pokouším se najít nějaký levný hotel. Je to docela problém a už to chci vzdát, ale pak jeden přeci jeden nacházím a sice hotel Fernandez a vyjde levněji než hostel. Jdu tedy pro Dášu s Ondrou a poté co Dáša hotel odsouhlasí se zde ubytováváme. Pekárna je hned za rohem a tak hlady trpět nebudeme, říkám si. Ondra s Dášou však chtějí jíst už jenom hamburgery u Mc Donalda a tak já se najím pečivem a doprovázím je k Mc Donaldovi. Hamburgera si nedávám, ale ochutnávám jejich zmrzlinu, která je dobrá a navíc docela levná. Odpoledne pak ještě naposledy vyrážíme na pláž a vykoupat se do moře. Pak ještě navštěvujeme místní supermarket a kupujeme si snídani na zítřek a po procházce městem jdeme spát do hotelu.

17.3.2001 - sobota

Ráno jsem vzhůru jako první a vyrážím do města s cílem koupit si ještě nějaký triko. Při hledání hotelu jsem si totiž všimnul jednoho stánku, kde měli dost výhodnou nabídku. Bohužel měli ještě zavřeno. Vrátil jsem se tedy do hotelu. Zkusil jsem tam jít ještě dvakrát, ale vždy se stejným výsledkem. Mám takový dojem, že tam v sobotu snad ani neprodávají a tak jsem se musel trik vzdát. Už musíme na autobus a tak opouštíme hotel. Jedeme opět první třídou společností SuperExpresso. Jaksi jsem se zapomněl teple obléknout a pak jsem v tom autobuse musel mrznout přes tři hodiny. Ta klimatizace tam strašně mrazila. Jediné teplé místo v autobuse byl záchod a tak jsem se tam chodil ohřívat. Už jsem se nemohl dočkat až budeme vystupovat. Byl to pak dost nepříjemný tepelný šok když jsme z toho busu vystoupili. V Meridě bylo vysoko nad 30 stupňů a předtím v busu taková kosa. Když odcházíme z terminálu jsem trochu dezorientovaný a tak jdeme asi 10 metrů špatným směrem. Pak zjišťuji správný směr a vracíme se zpět. Dáša s Ondrou z toho měli šok, že museli jít zbytečně těch 10 metrů a dlouho mi pak vyčítali, že jsem se nekoukl hned do mapy. Znám však Ondrův orientační smysl a tak si myslím, že kdyby to vedl on, tak jsme šli špatně mnohem déle. Mně se to stalo za celou naši cestu jenom jednou tady a musel jsem si vyslechnout ty jejich výčitky a tak mne to dost mrzelo. Za chvíli přicházíme na náměstí, kde to už docela známe. Jdu s Dášou do informačního střediska, aby nám poradili jak se dostat na letiště, zatímco Ondra na nás čeká s batohy na náměstí. Dostáváme přehlednou mapku městu a přesný instrukce jak se na letiště dostat. Vracíme se zpět k Ondrovi a nyní zůstávám u batohů já a Ondra s Dášou jdou na záchod k Mc Donaldovi. Nějak jim to ale dlouho trvá a tak vidím, že z plánované obchůzky místních obchodů za účelem koupě trika asi už nic nebude. Konečně se vracejí ale úplně z jiné strany než byl Mc Donald. Prý se ještě byli projít. Zdálo se mi trochu od nich sobecký, když věděli, že se tu ještě chceme najíst a že si chci ještě něco koupit zatímco oni už nic nechtěli. Dohodli jsme se, že půjdou na oběd a já se mezitím půjdu kouknout do obchodů. Přestěhovali jsme se tedy do nejluxusnější restaurace na náměstí, kde si oni dva dali oběd a nějaké pití a já tam nechal batoh. Pak vyrážím nakupovat. Moc času nemám a tak to beru jen v rychlosti v nejbližším okolí. V jisté jídelně si kupuji k obědu tortu a pak ještě zmrzlinu a vracím se bohužel bez trika zpět. Oni mezitím dojedli a dopili a tak chtějí platit. Číšník ji tedy přináší účet a oni mu dávají uvedenou částku a k tomu ještě nějaké dížko. No a ten číšník místo toho aby byl rád tak chtěl ještě větší dížko a nechtělo se mu odejít. Pořád tam stál s nastavenou rukou a opakoval, že chce ještě nějaké dížko. Nic už mu ale nedali a tak odtáhl. Sbalili jsme se a odcházíme na autobus, co jede na letiště. Bez problému ho najdeme, nasedáme a jedeme. Cestou projíždíme nějakými slumy, pěšky bych tu teda jít nechtěl a pak konečně vystupujeme na letišti. Máme letět se společností Aviacsa a tak hledáme její přepážku. Odevzdáváme batohy a čekáme na letadlo. Má trochu zpoždění, ale pak už nastupujeme a vzlétáme. Je to dokonce s jídlem a taky ochutnáváme tequilu. Po dvou hodinách přistáváme v Mexiko City. Na letišti to už známe a tak odcházíme do metra odjíždíme do blízkosti hlavního náměstí Zocala na stanici Hídalgo. Chvíli hledáme námi vyhlédnutý hotel Juarez. Nakonec nám poradí jeden domorodec a pak už je to v pohodě. Ubytováváme se zde a dokonce máme na pokoji TV, telefon a cena je rovněž přijatelná. Jediným nedostatkem jsou pouze dva ručníky, zatímco my jsme tři. Snažím se v recepci získat další ručník, ale prý ho nemají snad zítra. Pak jsem se kvůli těm ručníků trochu chytil s Dášou, která prohlásila, že když ten třetí ručník není, tak že ho nebudu mít já. Že jsem netrval na ručníku v Playa del Carmen, když jsem spal na zemi a platil méně než oni jsem považoval za samozřejmí, ostatně oni taky. Ale tady jsme všichni platili stejně, tak nevím proč bych se ho měl jen tak z Dášina rozhodnutí vzdát. Vím, že je to blbost, ale v tu chvíli mne ten její přístup dost naštval a taky jsem věděl, že mám svůj vlastní ručník dost špinavý a že jsem ho používal mnohem více než oni ty svoje. Navrhuji tedy losovat. Oni mi pak ale sdělují, že mi jeden ručník milostivě přenechávají, že se spokojí s jedním dohromady. Mám takový dojem, že se Ondra ani nekoupal, jak byl naštvaný, že jsem taky chtěl ručník, ale pak ho to rychle přešlo a mne taky. Pak jsme šli spát a už se ani moc nebavili.

18.3.2001 - neděle

Je neděle a dnes se pojedeme podívat na Teotihuacán, kde jsou nejvyšší mexické pyramidy. Vstával jsem jako první a jdu sehnat něco ke snídani. Venku je plno policistů a vojáků s kulomety a hlídají nejrůznější obchody (potraviny, drogerii atd.) Moc to nechápu, ale asi tu není moc bezpečno. Nacházím pekárnu a nakupuji nějaké pečivo. Mají tady taky zajímavé zákusky a tak některé ochutnávám. Fakt jsou dobrý. Vracím se tedy pro Ondru a Dášu a jdeme do pekárny znovu tentokrát společně. Ondra s Dášou si ještě objednávají předražený čaj a společně zde snídáme. Po snídani vyrážíme na autobusový terminál Norte, ze kterého odjíždí autobus do Teotihuacánu. Kupujeme jízdenky a spěcháme k autobusu, který za chvíli odjíždí. Před autobusem ještě každého prohlíží, jestli nemá nějaké zbraně a pak už odjíždíme. Cesta trvá asi půl hodiny a vystupujeme. Dnes je neděle a tak je vstup zdarma. Vstupujeme do areálu a hned se na nás vrhá několik prodavačů nejrůznějších cetek. Hlavně tu nabízejí různé sekyrky, dešťové hole a nejrůznější kameny. Snaží se něco prodat a původní cenu snižují skoro na čtvrtinu, ale my nic nekupujeme. Prohlížíme si jednotlivé památky a pomalu se blížíme ke slavné nejvyšší pyramidě slunce. Je dost vedro a Ondra lituje, že si u vchodu nepůjčil s Dášou slunečník. Oba jsou nějak unavení, pořád bědují, že je horko a vůbec se jim nechce lézt na vrcholky pyramid. Říkám tedy, že tam vylezu sám, že si to nemůžu nechat ujít a nakonec se i oni rozhodnou na pyramidy vylézt. Před pyramidou potkáváme velkou skupinu lidí, kteří jsou v bílých oblečcích a chodí za sebou jako husy a pořád kličkují. Připadají nám jako nějací chovanci z blázince na výletě. Před pyramidou vytvářejí velký kruh a snad se modlí či co. Nějaká ženská pak vstupuje do kruhu a občas zazvoní zvoncem a všichni se pak trochu jinak natočí, dobrý divadlo. Protože to vypadá, že už skončili, tak se vydáváme po schodech na vrcholek pyramidy. Je tu hodně narváno a tak musíme čekat, než se schody uvolňují. Konečně jsme nahoře. Je tu nádherný výhled. V dáli je vidět druhá velká pyramida měsíce. Na vrcholku je nějaký člověk a má nějaký zvon a magnet, kterým krouží kolem toho zvonu, který dává nad hlavy lidí. Vydává to podivné houkání a většina přítomných Mexikánců chce, aby jim to taky nad hlavou udělal. Čekají na to dokonce frontu. Ostatní domorodci sálají z nebe vztyčenýma rukama energii. Chvíli se zde zdržíme a pak sestupujeme opět dolů. Zase se na nás vrhá horda prodavačů a jeden se mi snaží prodat triko. Docela bych si ho koupil, ale bylo moc drahé pokouším se smlouva a on cenu snižuje. Pořád je to ale moc drahé a on už dolu jít nechce a tak ho tam necháváme a přesouváme se k druhé pyramidě. Tady už je Dáša hodně unavená a tak šplhá už jen asi do polovičky pyramidy a tam na nás čeká . Já zatím s Ondrou obdivujeme nádherný výhled z vrcholku pyramidy a děláme několik fotek. Pak se vracíme zpět dolů k Dáše a společně se vracíme k východu z areálu. U východu si jdu s Ondrou prohlédnout místní muzeum, ale jaksi tam zapomněli umístit exponáty, takže jsou tam jenom prázdné místnosti. Taky je tu takové tržiště se suvenýry a já zde nacházím obchůdek se sombréry. Celou cestu jsem se snažil koupit nějaké pěkné sombréro pro Báru, ale žádné se mi nelíbilo. A tady mají konečně takové sombréro, jaké jsem si vždy představoval. Volám ještě na poradu Dášu s Ondrou. Zatímco Dáše se nelíbí, tak Ondra moji volbu schvaluje a já začínám smlouvat o ceně. Podaří se mi ji srazit asi na polovic a pak kupuji. Konečně mám sombréro, snad se bude Báře líbit. Odcházíme na autobus. Jeden tu zrovna stojí a tak nastupujeme. Jede sice do Mexika City, ale někam jinam a jinou cestou. Projíždí snad všechny vesnice v okolí a zastavuje na každém rohu. Je to taky pěkný vrak. Po asi hodině konečně přijíždí do Mexika City. Někde tu má být stanice metra a tak ji jdeme hledat. Nikdo z kolemjdoucích však neví kde to je. Ptám se tedy u jednoho stánku, kde si kupujeme vodu a tam nám ukáží cestu. Za chvíli jsme v metru a jdeme si koupit jízdenky. Pokladní vidí moje sombréro a má z toho obrovský zážitek a požaduje abych si ho nasadil na hlavu, jinak prý nám jízdenky neprodá. Udělal jsem jí tedy přehlídku a pak byla spokojená. V metru jsem si všimnul, že jsme už tak opálení, že jsme tmavší, než mnozí Mexikánci. Aspoň se tu mezi nimi ztratíme. Jedeme přímo do hotelu, kde chvíli odpočíváme. Mezitím zazvoní telefon. Dáša ho tedy zvedne a na drátě je nějaký Mexikánec. Vůbec mu nerozumí a tak předává sluchátko mně. Snažím se s ním domluvit, ale vůbec se mi to nedaří. Dost to podráží moje sebevědomí ve schopnost domluvit se španělsky. Netušíme kdo to je. Teprve až když to položím pochopím záhadné slovíčko llave, že to znamená klíč. Zřejmě volali z recepce, že máme klíč zvenku ve dveřích, protože tam skutečně byl. Po této příhodě vyrážíme na prohlídku historického centra. Na hlavním náměstí Zocalo tančí pro turisty skupinka indiánů a je tu taky nějaký koncert a podle obrázků usuzujeme, že je to na podporu místního známého bandity. Všude totiž prodávají jeho trika a mají tu taky nějakou sbírku. Prohlížíme si všechny kostely v okolí a v jednom z něm potkávám takovou milou starší paní. Začne si se mnou španělsky povídat a vyprávět mi historii zdejšího kostela. Všemu teda nerozumím, ale je to docela zajímavé. Ondra s Dášou nás pozorují z druhého konce kostela a dělají, že ke mne nepatří. Nakonec ta paní říká, jestli bych ji nemohl dát nějaké peníze. Říkám jí, že žádné nemám. Ona na to že to nevadí a že se za mne bude modlit. Rovněž mne varuje, že zdejší ulice jsou po setmění strašně nebezpečné a že se mám vrátit zpět do hotelu, protože se za chvíli bude stmívat. Loučím se s ní a odcházím z kostela. Podobné zvěsti o nebezpečných ulicích jsem slyšel už mnohokrát, ale nám to moc nebezpečně nepřipadalo, tak jsme se šli dál procházet. Dostáváme se do nějaké části města, kde už nejsou žádní turisté a ulice jsou téměř liduprázdné. Je tu ale jeden kostel vedle druhé a tak si je postupně prohlížíme. Dáše se tu ale moc nelíbí a chtěla by se už vrátit do hotelu. Obloukem se tedy vracíme na hlavní náměstí. Cestou narážíme na stánek se zmrzlinou a tak si ji všichni kupujeme. Míjíme zbytky starého indiánského města, které stálo na místě dnešního Mexiko City a bylo zbořeno španělskými kolonizátory. Nemůžeme si ho prohlédnout, protože je už zavřeno. Vracíme se tedy do hotelu a jdeme spát, protože je už docela pozdě.

19.3.2001 - pondělí - poslední den v Mexiku

Ráno se balíme a batohy necháváme po dohodě s recepčním v hotelu. Odcházíme směrem k věži Torre Latino-Americana. Je to prý třetí nejvyšší stavba v Mexiku City. Na jejím vrcholu je rozhledna a prý je odtud vidět i sopka Popokatepetl. Nahoru vyjíždíme dvěma výtahy, které ovládá průvodčí pomocí nějaké kliky. Přicházíme na vyhlídku, ale bohužel se nad městem vznáší hustý opar a tak není skoro vůbec nic vidět. Strávíme zde asi čtvrt hodiny a pak jedeme opět dolů. Ještě se vydáváme na procházku městem a já se snažím si někde koupit nějaká mexická trika, ale nikde nic nemají, nebo je to moc předražené. Všude tu prodávají Tacos. Jsou to kukuřičné placky tortily s masovou náplní. U jednoho stánku neodoláme a taky si jedno kupujeme. Ochutnává ho dokonce i Dáša, která podobné pokrmy dosud striktně odmítala. Je toho ale málo a tak jsme se rozhodli zajít ještě někam na oběd. Dáša s Ondrou však nechtějí jíst jinde než u Mc Donadla. Jdeme tedy tam a já čekám až se nají a jsem odhodlán jít se pak najíst někam do nějaké typické mexické restaurace. Chvíli chodíme vedlejšími uličkami a pak se konečně jedna takováto restaurace objevuje. Vypadá to tu pěkně a není to tu drahý. Říkám tedy, že tu něco pojím. Ondra s Dášou odmítají jít dovnitř a tak na mne čekají venku. V klidu si vychutnávám kuře se rýží, tortilami a salzou. Nyní jsem spokojen a společně jdeme dál. Procházíme se parkem Alameda central a kupujeme si zde krabičku se směsí krájeného ovoce. Je tam vše možný a tak si na tom pochutnáváme. Už nás to tu nebaví a tak se vydáváme do hotelu pro batohy, že se přesuneme na letiště a budeme čekat tam. Po příchodu do hotelu však zjišťujeme, že je mnohem více hodin, než jsme si mysleli, protože Dáše jdou špatně hodinky a jiné jsme neměli. Musíme docela spěchat, abychom to stihli. Metro je úplně zaplněné a máme problém dostat se do vlaku. Konečně jsme na letišti. Hledáme přepážku Lufthansy a necháváme se odbavit a přesouváme se do zóny obchodů Duty free. Dáša s Ondrou nakupují nějaká vína. Chvíli ještě čekáme a pak konečně nastupujeme do letadla. Letadlo však neodlétá a zůstává stát ještě asi hodinu a půl, protože je špatné počasí a je tu jenom jedna startovací dráha. Nakonec přece jen startujeme. Kapitán hlísí, že tentokrát poletíme jinou trasou, protože je příznivý vítr. Přelétáme Kalifornii a přímou trasou letíme do Frankfurtu. Cesta bude trvat pouze 9 hodin. V letadle zjišťuji, že v poslední chvíli naší cesty dostávám průjem. Celou cestu nic a teď to přece jenom přichází. Bude trvat několik dní, než to přejde.

20.3.2001 - úterý - návrat domů

Do Frankfurtu přilétáme podle kapitánovy časové předpovědi. Před vystoupením z letadla mne ještě letuška požádá o vyplnění ankety, kterou ji za chvíli vracím vyplněnou zpět. Při vystupování z letadla nás vítají němečtí policisté, kteří všem kontrolují pasy. Zřejmě někoho hledají. Nás bez problému pouští. Ihned se přemisťujeme pomocí Skyline do odletové haly, odkud za chvíli odlétá letadlo do Prahy. Cestou musím vzhledem k průjmu opět navštívit toaletu a pak pokračujeme do naší odletové haly. Zde nás zastavuje nějaká žena od Lufthansy a žádá nás opět žádá o vyplnění další ankety. Odpovídám tedy na její otázky a nakonec sklízím obdiv za svou němčinu. V hale je umístěn počítač s přístupem na internet a tak se připojuji na různé české stránky a taky se snažím poslat maila, ale opět se mi to nepovede. Už hlásí, že se máme připravit a tak se přesouváme k přepážce. Odcházíme opět na autobus, který nás odváží k letadlu. U letadla jsem rozhodnut se nechat vyfotit se sombrérem, abych na něj měl nějakou památku a tak ostatním cestujícím připravujeme tak trochu šou. Všichni to sledují, ale nám to nevadí. Pak už nastupujeme a letadlo za chvíli startuje. Během cesty si docela nahlas povídáme o našich průjmových potížích během cesty a dalších nechutných věcech. Domníváme se, že nám tu nikdo nerozumí. Těsně před přistáním, však zjišťujeme, že před námi seděl celou dobu jistý Čech, který to vše musel slyšet. Dáša se z toho může hanbou propadnout. Děláme, ale jakoby nic a po přistání společně vystupujeme z letadla. První co nás v Praze přivítá je rohožka s desinfekcí, přes kterou musíme přejít. Netušíme proč a až později zjišťujeme, že je to opatření proti slintavce a kulhavce. Jdeme si vyzvednout batohy. Stává se ale něco s čím jsme nepočítali. Můj batoh s námi nepřiletěl. Reklamuji to a dovídám se, že by snad měl přiletět příštím letadlem. Doufám, že se neztrati, protože v něm je mexická houpací síť a o tu bych nerad přišel. Sombréro mám naštěstí u sebe. Zástupci Lufthansy mi slibují, že až batoh přiletí, tak že mi ho přivezou až domů. Je to nepříjemné, protože jsem přiletěl dost na lehko oblečen a všechno oblečení mám v batohu. V Praze mrzne, ale musím to vydržet. Loučím se s Dášou a Ondrou, které zde vyzvedávají jejich rodiče a jedu autobusem domů.

 
Inzertní místo pro registrované uživatele-Na tomto místě se může zdarma nacházet Váš inzerát. Tato služba je pouze pro registrované uživatele našeho serveru.

>> Registrovat <<
VyhledáváníX


To se mi libíX
  • Sdílet na TwitteruSdílet na GoogleSdílet na Facebooku