Martin Čáslavský

WWW.TRAVELL.CZ
Informační portál - Martin Čáslavský

   
   
Menu

DoporučujemeX
  • Jóga, hry a pohádky

Zajímavé odkazyX

Nová česko-slovenská hudební databáze

Cestopis - Španělsko15.12.2017 
Svátek má Radana a Radan 
Nepřihlášený uživatel [Přihlásit] [Registrovat]

Přípravy

S myšlenkou jet v létě do Španělska původně přišla Bára, která si rezervovala u jisté agentury brigádu ve Španělsku. Nepodařilo se jí však sehnat výhodnou letenku a doprava autobusem byla příliš drahá. Já jsem si v té době všiml v novinách inzerátu CK Geos, která nabízela týdenní pobyt v apartmánu u moře bez stravy pro čtyři osoby za 6 200 Kč na osobu, což se nám s Bárou zdálo být výhodné. Myšlenka podívat se do Španělska se mi líbila a tak jsem Báře navrhl, že bych tam jel taky. S cestou souhlasila i Madla, která měla jet původně na brigádu s Bárou. Potřebovali jsme však ještě čtvrtého člověka a tak se k nám přidal ještě náš kolega z práce Petr. Společně jsme tedy zájezd zaplatili a těšili se na odjezd. Za týden na to však Petr oznámil, že nepojede, protože tam vyrazí již o 2 týdny dříve se svou přítelkyní. Svůj pobyt proto stornoval a CK mu vrátila jen 20% ceny. Dost nevýhodný, ale bylo to na poslední chvíli a nám se nepodařilo sehnat nikoho jiného, kdo by byl ochoten tam v tuto dobu jet.

10.8. - pátek - odjezd z Prahy

Odjíždíme ráno v 9 hodin Neoplánem z Florence. Ráno ještě jdeme krátce do práce a pak spěcháme na autobusové nádraží, kde máme sraz s Madlou. Dorazili jsme na poslední chvíli a řidič autobusu se už rozčiloval, že jdeme pozdě. Měli jsme tam totiž být už v 8:30 a zřejmě jsme byli jediní, kdo přišel tak pozdě. Naštěstí to řidič rychle rozdejchal a byl klid. Bára sedí vedle Madly a já vedle jednoho kluka, který cestuje spolu se čtyřmi kamarády. Původně sedím u uličky, ale vzhledem k tomu, že soused neustále odchází k baru, tak si sedadlo vyměnujeme, což je výhodné hlavně v noci. Nehledě na to, že on ten soused stejně je pořád u toho baru a tak mám obě místa pro sebe a to se dá i dobře spát. Autobus zastavuje každé čtyři hodiny, poprvé na německých hranicích. Jdeme hledat záchody, platí se tu ale a tak někteří cestující hledají jiné možnosti. Na přechodu je to však docela problematické a tak se rozhodneme zaplatit. Vydal jsem se tedy na pánský záchod v jedné osamocené budově poblíž stanoviště nákladáků. Vidím, že ve dveřích je obrovská díra a tak místo vhození mince zkoumám možnost otevřít dveře jiným způsobem. Po chvilce se dveře otevřou a dovnitř mne pouští jeden řidič, který mi ukáže speciální hmat jak je možno dveře otevřít. Jak jsem si později všimnul, tak to tam tak otevírají všichni. Později jsem se setkal s Bárou a Madlou, které však museli za návštěvu onoho zařízení zaplatit. Na další zastávce, tentokrát již v Německu jsem se rozhodl splnit úkol, který jsem dostal od kamarádky Dáši a sice utratit její a moje drobné feniky, které přestanou koncem roku platit. Jak jsem později zjistil, nebyl jsem sám s takovýmto úkolem. Vše tam bylo strašně drahé a tak jsem nevěděl co mám za to koupit. Tušil jsem cca kolik těch feniků mám a tak jsem s v této hodnotě vybral pytel nějakých sušenek. Přišel jsem k pokladně a pokladní uvedenou částku namarkoval a já pak vytáhl pytlík s těma fenikama a vysypal mu to na stůl. Rozkutálelo se mu to po celém stole a tak mne požádal, abych mu tu částku odpočítal a on mezitím obsluhoval jiné zákazníky. Já to mezitím spočítal a zjistil jsem, že jsme se seknul o marku a ta mi teď chybí. Co teď, v peněžence jsem naštěstí našel vedle těch feniků ještě minci 10 ATS a tak jsem pokladnímu navrhl, aby si místo té marky vzal tuto minci. On prý, že měnit může jenom bankovky a byl problém. Naštěstí se jeho kolega slitoval a prohlásil, že se letos chystá do Rakouska na dovolenou a že ty šilinky ode mne odkoupí. Tím mne zachránil a já se zbavil nejen feniků, ale i šilinků. Další dvě zastávky byly ve Francii a poslední ve Španělsku. Posádku autobusu tvořily kromě dvou řidičů i dvě dívčiny, které nás neustále počítaly a brzy si vysloužily přezdívku Pamely. Tyto Pamely občas měly zajímavé hlášky rozhlasem. Dověděli jsme se tak například, že v Německu žijí Němci a že se tu mluví německy a že ve Francii zase žijí Francouzi a ti na rozdíl od Němců německy nemluví, protože mluví francouzky a mnoho dalších podobných zajímavostí, které nás více méně ohromily. Cesta trvala celkem 22 hodin a do cíle, tj. Malgrat de Mar jsme dorazili kolem 7 hodin ráno.

11.8. - sobota - první den ve Španělsku

Vystoupili jsme ještě s jednou rodinou z autobusu a Pamely nám ukázaly cestu do hotelu Belamar a ujistili nás, že nás tam v těch 7 hodin určitě ubytují. Taky nám vrazili do ruky plakát se sdělením o době přistavení autobusu pro lidi, kteří dnes odjíždí a požádali nás abychom to v hotelu vyvěsili. Když jsme dorazili do hotelu, zjistili jsme, že v recepci ještě nikdo není a že asi bude pravda, že nás ubytují až odpoledne. V CK Geos tvrdili, že až od 17 hodin. V recepci však visela cedulka, že se ubytovává od 14 hodin a tak jsme se to rozhodli vyzkoušet již v tuto dobu. Rozhodovali jsme se kam se vrtnout do té doby a nakonec jsme se vydali na blízkou pláž k moři. Pláž byla zatím prázdná. Ležel tu jen jeden snad bezdomovec ve spacím pytli. Lehli jsme si nedaleko něho a pozorovali východ slunce. Netrvalo však dlouho a ozvala se již známá potřeba zajít na záchod. V tomto ohledu je to v Malgradu dost špatný. Do hotelu ještě nemůžete a veřejný záchody tu chybí. Zkoušel jsem to na nádraží, ale bez jizdenky nebo bez zakoupení něčeho v místním baru vás na záchod nepustí. Jediným možným řešením byla jistá travnatá plocha vedle nádražního peronu, kde bylo alespon trocha klidu. Když jsem se zdejšími možnosti návštěvy záchoda seznámil Báru a Madlu, tak se raději rozhodli počkat si na hotel. Ležíme tedy dále na pláži a čekáme až se trochu oteplí. První s kým si můžeme popovídat španelsky se onen bezdomovec, který se přišel zeptat kolik je hodin a později nějaká uklizečka, která sbírala odpadky a řekla nám obvyklé ‚hola' a my rovněž odpověděli ‚hola'. Chvilku si s Bárou házíme liščím diskem, ale moc nám to nejde a tak si jdeme opět lehnout. Pak se stalo něco s čím jsme nepočítali. Napřed přišel nějakej chlap a začal si krokovat pláž nedaleko od nás. Podivoval jsem se tomu co dělá. Bára v klidu prohlásila, že si asi vyměřuje, jestli se mu tam vejde deka. Zdálo se mi divné, že by měl deku dlouhou asi 4 metry a vzápětí se ukázalo, že o deku rozhodně nešlo. Přijel totiž nějakej náklaďák a zděj vyskákali 4 muži a začali kolem nás stavět nějakou ohrádku. Poslední panely ohrádky měli stát přímo na naší dece. Vypadalo to že to snad na nás postaví, ale pak si to asi rozmysleli a řekli nám, že se máme posunout buď do ohrádky nebo mimo ní. V ohrádce se nám být nechtělo tak jsme se posunuli asi metr vedle ohrádky. Po asi dalších dvou hodinách přijelo další auto a další muži začali v té ohrádce stavět jakési podium, takže naše rozhodnutí nezůstat v ohrádce bylo celkem rozumné, protože bychom se asi zase museli stěhovat, ale je možné, že by to ti Španěláci snad klidně postavili nad námi. Když už bylo trochu teplo, šli jsme se vykoupat a cca kolem 15 hodin se vydali do hotelu. V recepci už seděl nějaký kluk a dal nám klíčky od našeho apartmá. Museli jsme mu však předat 5 000 peset, jako zálohu, kdybychom něco zničili. Taky jsem tam musel nechat pas, který mi prý vrátí v pondělí. Apartmá se skládalo z ložnice, obývacího pokoje, koupelny a kuchyně. V kuchyni byla lednička s mrazákem, plynový sporák a veškeré potřebné nádobí. Takže můžeme klidně vařit z našich zásob, které jsme si přivezli. Nepříjemným zjištěním bylo, že voda z vodovodu i když byla údajně pitná, je tak hnusná, že se pít nedá aže si ji budeme muset kupovat. Naštěstí se tu dá koupit voda za 3,75 Kč litr a tak to není moc velký problém. Rozdělili jsme si místnosti, já budu spát v obýváku a Bára s Madlou v ložnici. Vybalili jsme umyli se a vydali se na obhlídku města. Hledali jsme nějaký supermarket, ale všude bylo zavřeno. Odpoledne tu totiž bývá siesta a většina obchodů otvírá až večer. Podle instrukcí CK Geos jsme hledali supermarket Masso, kde by vše mělo být nejlevnější. Lidé nás však posílali sem tam a tak jsme nic nenašli. Až později jsme zjistili, že se to dnes jmenuje Caprabo. Našli jsme jenom jeden otevřený obchod a zakoupili zde sangrii, vodu a mléko. Chtěli jsme taky melouna, o němž jsme předpokládali, že zde bude za výhodnou cenu. Omyl byl mnohem dražší než v ČR. Sbohem meloune. Vrátili jsme se do hotelu a na chvíli si šli odpočinout. Z té cesty jsme pořád ještě docela dost unaveni. Už jsme měli docela hlad a tak jsme si uvařili špagety s kečupem a pote se ji po setmění vydali opět do města, které se mezitím proměnilo v promenádu. Všude se otevřely obchůdky a restaurace a ulice jsou plné lidí. Napřed jsme se vydali na nádraží zjistit spojení a ceny za vlak do Barcelony. Ve městě pak zjišťujeme kde co mají a především to, že v obchůdku Interspar přimo pod hotelem mají nejlevnější Sangrii za 135 Pts/litr a v jiném obchůdku v blízkosti kruhového objezdu u hotelu Rosa Nautica prodávají nejlevnější vodu 8 litrů za 150 Pts. Zpátky do hotelu se vracíme procházkou po pláži.V hotelu jsme se pak usadili na balkoně a v klidu popijeli sangrii. Byl to docela příjemný večer, který obohatil pohled na překrásný ohňostroj, který se asi na čtvrt hodiny rozzářil nad městem.

12.8. - neděle - Tordera

V noci jsem se docela dobře vyspal, ale Báru s Madlou prý neustále budil hluk opilých Italů, kteří se v noci vrátili z diskotéky. Probudil jsem se po osmé hodině avšak moji společnice ještě spaly. Abych se nenudil, rozhodl jsem se dočíst jistou knihu od Durella, kterou jsem si již v autobuse půjčil od Madly. Docela se mi líbila a tak jsem si ani nevšiml, kolik je hodin.Četl jsem tak dlouho než jsem knihu dočetl a najednou vidím že už bude 11 hodin. Už nebylo co číst a taky jsem si řikal, že spát se může doma a tak jsem šel Báru s Madlou vzbudit. Dnes jsme se přece rozhodli navštívit město Tordera, kde se mají dnes konat trhy a my doufáme, že tam budeme moci výhodně koupit melouna. Po pozdní snídani, tj. chleba s paštikou a mléka, ze kterého se vyklubal kefír, který normálně nesnáším, se konečně vypravujeme na cestu vlak tam jede asi 10 minut, ale my se rozhodli jít pěšky. Máme jenom velkou mapu Španělska a tak je těžký se zorientovat kterým směrem se Tordera nachází. Podle této mapy zpočátku vše souhlasilo a tak jsem vytýčil směr a vyrazili jsme. Kousek za městem jsme se jednoho domorodce zeptali kudy do Tordery a on prohlásil, že je to asi ještě 2-3 km a že tam budeme za čtvrt hodiny. Ještě několikrát jsme se ptali různých lidí a všichni říkali, že jdeme správně a že tam brzy budeme. Nakonec se však ukazálo, že směr který jsem určil neb zrovna nejlepší a že jsme si zbytečně zašli. Nikdo však nenadhodil jinej směr a tak si myslim, že kdyby to vedl někdo jinej, tak by to třeba dopadlo podobně. Hlavně že jsme tu Torderu našli. Přišli jsme však příliž pozdě a trhy už skončily. Šli jsme si prohlédnout město, ale nebylo tam nic zajímavého. Zaujala nás jenom kukuřice na okraji města. Nešlo tomu odolat a protože se ani Báře ani Madle nechtělo, vydal jsem se sám na lup a za chvili jsme měli batoh plný kukuřice. Zpáteční cestu se nám už jit pěšky nechtělo. Nádraží jsme nenašli a za vlak se mi taky moc platit nechtělo a proto jsem navrhl stopování. Bára říkala, že je to blbost, že Španělé stopaře neberou, ale Madla chtěla taky stopovat a tak jsme se vydali na silnici. Zkoušeli jsme to docela dlouhou dobu, ale nikdo nezastavil. Jenom jedno auto a nejakyma lidma, kteři však mohli vzit jenom dva lidi a tak jsme odmítli. Pak jsme se přemístili k nedaleké benzince. Zatimco ony nadále stopovaly já jsem začal obcházet všechna auta, která u benzinky zastavila a přemlouval řidiče, aby nás odvezli. Všichni si však našli nějakou výmluvu, které jsem ale většinou nerozuměl, protože moje španělština není zrovna nejlepší. Akorat jedna řidička byla ochotna mne vzí sebou, ale když slyšela, že tam nejsem sám, tak odmítla. Pak se nabídl ještě nějaký německý cyklista, který tvrdil, že dva z nás by snad ještě nějak naložil, ale tři, že nás neuveze. Báře se mezitím podařilo stopnout policejní hlídku. Policisté nás však sebou nevzali a jenom nám doporučili přemístit se za křižovatku, že porý tam budeme mít větší šanci. Rozhodli jsme se proto se přesunout a já cestou na parkovišti před nějakým bufetem oslovil nějakýho Španěla, který zrovna nastupoval. Prohlásil, že je z Tordery a nikam nejede a tak máme zase smůlu. Už jsme za tou križovatkou a opět nám nikdo nezastavuje. A najednou přece jenom jedno auto zastavuje. A sedí v něm ten Španěl od toho bufetu. Prý se mu nás zželelo a tak se rozhodl, že nás do 12 km vzdáleného Malgradu odveze i když tam vůbec jet nechtěl. Ukázalo se že cestou, kterou jel on to bylo kousek. Měli jsme takový dojem, že to nemohlo být ani těch 12 km. Vyčerpaní jsme dorazili do hotelu, a zjistili, že neteče voda. Pak chvilku opět začala téct a než opět přestala téct, tak se mi podařilo nachytat trochu vody do hrnce a mohli jsme uvařit instantní polévku. Poté jsme se vydali se na pláž, abychom se ještě trochu vykoupali. Bylo už ale dost pozdě a docela chladno a tak jsme tam moc dlouho nevydrželi. Na podiu se už připravovala technika a hudebníci na večerní koncert a tak jsme si ve vodě trénovali do rytmu taneční kreace. Pak jsme se vrátili do hotelu a zjistili, že voda stále ještě neteče. Vydal jsem se tedy na pláž, kde byl stojan pro vodu do lahve a cestou se na recepci zeptal, jak to s tou vodou je. Pry poteče asi za hodinu. Při zpáteční cestě mi recepční hlásila, že voda už teče. Netekla a až asi za deset minut začala trochu téct. Šel jsem se tedy osprchovat a holky zatim vařili kukuřici. Během toho když jsem byl ve vaně, tak do apartmá vlezla paní recepční a pobíhala sem a tam a otáčela různé kohoutky a chtěla vlézt i ke mně do koupelny, v čemž ji Bára zabránila. Výsledkem počínání paní recepční bylo to, že voda žačala tést trochu více než předtím ale už tekla jenom studená, což nám v tu chvíli nevadilo. Když jsme se všichni osprchovali, jedli jsme kukuřici se solí a kečupem a dalo se to jíst i s kefírem, který mi mezitím docela zachutnal. Poté jsme se opět vypravili do města a především na onen koncert na pláži. Jaké zklamání však bylo zjištění, že při koncertu nikdo netancuje a hudba je vhodná tak maximálně jako ukolébavka na dobrou noc. Sebrali jsme se tedy a vrátili se do hotelu a protože jsme byli docela dost unaveni, šli jsme hned spát.

13.8. - pondělí - Malgrat de Mar

Ráno opět nikdo nechce stávat a já začínám číst knihu Kobercové od Pracheta, kterou včera dočetla Bára. Dnes se chceme vypravit za Evou, což je nějaká česká delegátka pro turisty v hotelu Rosa Nautica. Nějak jsme si to spletli a mysleli, že je to naše delegátka, a teprve později jsme zjistili, že ta naše sedí v úplně jiném hotelu. Delegátka má úřední hodiny od 9:15 do 9:45 a je třeba včas vstát v půl deváté jdu vzbudit Báru a Madlu. Italové prý v noci zase křičeli a tak nemohly spát a ráno to tak dohánějí. Posnídali jsme zbytek chleba s další paštikou a k tomu kefír čaj, který jsem dnes naposledy uvařil z vody z vodovodu, protože tahle voda se nedá pít ani jako čaj, jak je hnusná. A pak se na poslední chvíli vydáváme za delegátkou. Ještě jsme ji zastihli, ale byla to nějakí mimoňka. Ptali jsme se ji jak je možné se dostat do Montserratu a ona na to, že jedině cestovkou, že tam není žádné jiné spojení. Nevěřili jsme tomu a tak jsem se za chvíli zeptal v místních turistických informacích, kde mi potvrdili, že tam normálně jezdí vlak. Taky řikala, že bydlí v Pinedě, a že tam nejsou žádní turisté, přičemž ani jak jsme později zjistili se nezakládalo na pravdě. Nechce se mi ležet pořád před hotelem na pláži a tak se pokouším prosadit výlet do asi 2-3 km vzdáleného pobřežního městečka Pineda de Mar, kde byl minulý týden na dovolené Petr. Říkal, že tu je k dostání levné ovoce, ale fakt je že jeho pohled na to co je levné je pravděpodobně zcela jiný než náš. Přesto navrhuju přemístit se do Pinedy a koupat se na tamní pláži, když tam nejsou žádní turisté, jak tvrdila ta delegátka. Nepodaří se mi nikoho přesvědčit, možná tak trochu Madlu, ale nakonec se vydáváme opět na zdejší pláž. Zde jsme kromě krátké polední pauzy na těstoviny s kečupem a kukuřicí strávili celý den. V podvečer jsme se akorát vydali k místní rozhledně na kopci, kde jsem si Madlou zkoušel lezení po stěně a Bára to dokumentovala. Cestou jsme si všimli zajimavého domu, kde součást oplocení tvořily figuriny trpaslíků. Už bylo dost šero a tak jsme se rozhodli se sem jednou vrátit a vyfotit si to tu. Pak jsme se vydali na pěší zónu k obchůdkům, kde jsme k našemu překvapení potkali kolegu z práce s rodinkou. Vyměnili jsme si své zkušenosti o Malgradu, rozloučili se a vrátili do hotelu, kde jsme se opět věnovali popíjení sangrie a pak jsme šli spát. Až v tuhle chvíli jsem si vzpomněl, že jsem si měl dnes ráno vyzvednout pas. Zitra jedeme do Barcelony a tak mi ho snad vrátí ve středu, doufal jsem.

14.8. - úterý - Barcelona

Ráno vstáváme trochu dříve než obvykle a protože již nemáme žádný chleba, tak snídáme pouze kefír s mlékem. Po snídani spěcháme na nádraží, aby nám neujel vlak. Nsštěstí má trochu zpoždění a tak vše stíháme. Kupujeme si jízdenku na 10 jízd za 3 200 Pts, kterou třikrát označujeme ve strojku v hale a jdeme na peron čekat až vlak přijede. Vlak společnosti Renfe přijíždí a vyrážíme směrem do Barcelony.Vlak zastavuje v každém letovisku a cesta tak trvá asi hodinu a půl. Zajímavostí je, že vlaky se po Barceloně pohybují pod zemí jako metro. Stanice jsou často společné s metrem nebo jinými vlakovými společnostmi. Většina cestujících vystoupila na stanici Pl. Catalunya. Zvažujeme, že taky vystoupíme, když tu Báru najednou osloví jakýsi mladík, který hovoří francouzsky. Vůbec netušíme co nám chce. Zpočátku si myslíme, že mluví nějakým španělským dialektem a že nám chce poradit, kde máme vystoupit. Tak jsme mu vše odkejvali a, že mu děkujem. Ale on si nedal pokoj a zkoušel to pro změnu na mne. Zašal něco hledat a vytáhl nějaké adresy. Ještě pořád jsem nechápal co chce a tak jsem mu zase odkejval, domnívajíc se že mi řiká, že máme teď vystoupit. No a on pořád něco říkal. Najednou vlak zastavil a my jsme se sebrali a vystoupili a nechali ho tam. On z toho byt nějaký vyjevený a začal obtěžovat nějaké jiné cestující ve vlaku. Teprve nyní jsme pochopili, že se nás ptal na cestu a chtěl vědět, kde má vystoupit a my ho vlastně úplně ignorovali. Vlastně si za to může sám, když se nenaučil žádný jiný jazyk než francouštinu. Opouštíme nádraží a hledáme cestu ke katedrále Sagrada Família. Zapoměli jsme si však vzít mapu a tudíž můžeme jenom hádat kudy musíme jít. Bára se pro jistotu zeptá jednoho domorodce a ten nám řekne, že máme jít jednou vedlejší ulicí. Nějak se mi to nezdá, domorodci už nám často poradili špatně a tak prohodím, že bych asi raději šel hlavní ulicí. To jsem ale neměl dělat, protože Bára to pochopila tak jako, že pochybuju o tom, že tomu domorodci rozuměla a hned byl oheň na střeše. Nehádal jsem se tak jsme se vydali ulicí, kterou označil domorodec a později se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Cestou jsme v pekárně za 85 Pts zakoupili bagetu, protože jsme byli po té skromné snídani dost hladoví. Zanedlouho se v dálce na střechami domů začaly objevovat kopule katedrály. Začali jsme se orientovat podle těchto kopulí. Musím přiznat, že jsem v tomto okamžiku vnesl do naší orientace trochu zmatku, když jsem nás všechny navedl na špatnu cestu, zatímco Bára navrhovala jít jinudy a opět správně. Tím jsem si u Báry zasloužil další vroubek. Po chvíli jsme dorazili ke katedrále. Byla tu příšerně dlouhá fronta a tak jsme se myšlenky na prohlídku vzdali. Ve zdejších informacích jsme vyžebrali několik mapek Barcelony, kde jsou uvedena zajímavá místa Barcelony. Zaujal nás Park Güell a proto se vydáváme do kopce na sever k parku. Jdeme pěšky a cestou kupujeme vodu v supermercadu Caprabo. Netrvalo to příliž dlouho a už jsme v parku. Není příliž hezky upraven a nebýt několika historických památek a si by ani nestál za návštěvu. Když už jste tady, pak stojí za to vylést na kopec ke kříži odkud je nádherný pohled na Barcelonu, moře a okolní kopce. Opouštíme park a vydáváme se zpět do centra kolem objektu ‚La Perdera Espai Gaudí' na Pl. De Catalunya, kde je další informační centrum. Jdeme se se zeptat na vlakové spojení do Montserratu. Potom jdeme nakupovat do slavného obchodního domu El Corte de Inglés. Kupujeme bagetu, toustový chleba, mléko, fazole a olivy. Na náměstí v parku pak společně nakoupené potraviny obědváme. Po jídle pokračujeme do centra. Prohlížíme si Catedral a sledujeme podivné postavy před katedrálou. Netušíme, že uvidíme ještě mnohem více podobných postaviček. Zde nehybně stojí jakýsi člověk v plášti, který je celý obarvený metalovou barvou a když mu dáte nějaký peníz tak vytáhne pistoli a předvádí svoje číslo a turisté se ním mohou fotografovat. Kousek od něho stojí nějaký pár, který je oblečet jako dva Mozartové. Později jsme ještě viděli indiána, věštce a mnoho dalších a to zejména v ulici la Rambla. Zde potkáváme také nějakého blázna, který se nám chlubil, že umí několik jazyků. S námi se však nebyl schopen domluvit. Pořát nám ukazoval nějakej svůj průkaz a naznačoval, že si máme dávat pozor na zloděje. Nemohli jsme se ho zbavit a měli tak trochu podezření, že nás chce okrást sám. Buď si ale netroufnul, nebo to vzdal a odešel. Pokračovali jsme do přístavu kolem sloupu s Colónem. Prošli přístavem a chvíli zde poseděli a bavili se pozorováním soukromých jachet. Madla začíná mít problémy se svými boty. Na cestu si vzala totiž jenom jedny a sice vietnamky a teď má hrozný puchýře. Vracíme se zpět do centra přes Parc de la Ciutadella, kde chvíli pozorujeme domorodce s bubínkama. Pak si prohlížíme ještě Arc de Triomf a jdeme na vlak do stejnojmenné stanice. Bára zjišťuje u jedné paní odkud vlak jede a ta ji pošle za nějakým chlápkem, který je prý dobře informován a sedí za rohem. Nikoho jsme tam nenašli akorát vidíme, jak ta paní na nás mává a říká, že se spletla, že tam ten chlápek už asi rok nesedí a zeptala se za nás nějaké kolemjdoucí paní a ta potvrdila, že jsme na správném peronu. Chvíli čekáme a pak již odjíždíme do Malgrat de Mar. Přijeli jsme s mírným zpoděním kolem 22 hodiny a jdeme rovnou do hotelu. Vařím těstoviny s kečupem a po večeři jdeme hned spát.

15.8. - sředa - opět na pláži v Malgradu de Mar

Po včerejší návštěvě Barcelony jsme byli dost unaveni a tak se dnes spí trochu déle. Já jsem se sice vzbudil opět o trochu dříve a tak pokračuji v četbě knihy Kobercové. Po 11 hodině se probouzí i Bára s Madlou a tak pak společně snídáme tousty s paštikou. Ani dnes se mi nepodaří prosadit návštěvu Pinedy a tak se jen tak poflakujeme v našem apartmánu a nakonec se rozhodneme vyrobit si karty, abychom měli nějakou zábavu a pak je chvilku společně hrajeme a popíjíme sangrii. Po 15 hodině vyrážíme na poštu koupit poštovní známky a poslat pohledy, ale pošta je bohužel už zavřená. Vracíme se tedy zpět a pokoušíme se známky koupit v některém z obchodů. V prvním, kde je napsáno, že se zde prodávají známky, se Bára na svůj dotaz, kolik stojí známky po Evropě dozví, že 75 Pts, ale když si je chce koupit, prodavač žádné známky nemá. Proč tam tedy měl tu ceduli, že známky prodává jsme nepochopili. V dalším obchodě již známky k dostání jsou, ale za 85 Pts, což si však nekoupíme. Vzdáváme to a jdeme na pláž, kde zůstáváme do večera. Pak ještě chvíli hrajeme karty na balkoně a pak jdeme hledat supermarket Aldi, který jsme zahlédli při jednom putování po městě. Nemohli jsme se však shodnout kterým směrem supermarket leží. Všichni jsme byli přesvědčení o tom, že je to jiným směrem. Nakonec vyrážíme tam, kde Aldi předpokládám já. Dlouho na něj nemůžeme narazit a já se začínám smořovat s tím, že jsem měl vidiny, ale pak najednou stojíme před Aldi. Cesta se vyplatila, mají tu levnou sangrii ve skle a taky mléko, olivy a nějaké buchty Magdalena. Spokojeni odcházíme zpět do hotelu. Chvíli popíjíme sangrii, ale pak se jde spát, protože ráno musíme brzy vstávat, protože nás zítra čeká Montserrat. Báře se ještě podaří rozbít jednu skleničku a od té doby máme obavy aby nám to v hotelu netrhli z těch 5 000 Pts, které mají jako zálohu. Já ještě chvíli čtu a za chvíli jsem na konci knihy. Aspoň ji můžu zítra dát Madle, která se už těší, jak to bude číst. Pak jdu taky spát.

16.8. - čtvrtek - Montserrat

Ráno vstáváme trochu dříve než obvykle a po skromné snídani vyrážíme na vlak. Už máme jízdenku jenom na čtyři jízdy a tak kupujeme ještě jednu zpáteční jízdenku do Barcelony za 870 Pts. V Barceloně vystupujeme na stanici Sants a vydáváme se pěšky na Pl. Espaňa, odkud jezdí vlak do Montserratu. Cestou se zastavujeme v supermercadu a nakupujeme bagety, vodu, olivy a já ještě čokoládu. Po chvíli dorazíme na Pl. Espaňa a jdeme do podzemí na vlak. Stojí zde stánek s cedulí Montserrat, kde nám dali jízdní řád vlaků a sdělili cenu kolik to stojí až ke klášteru. Zpáteční jízdenka vlakem do Montserratu včetně pokračování lanovkou stojí 1870 Pts na osobu. Překvapilo mne, že je to tolik a taky to, že nám vnucovali tu lanovku. Původně jsme lanovkou jet nechtěli a chystali jsme se jít od vlaku ke klášteru pěšky. Bára se proto zeptala, jestli nám mohou prodat jízdenku jenom na vlak a kolik to stojí. Stála 1000 Pts ale ze stanice vlaku to ke klášteru trvá pěšky prý 4 hodiny. Jen tak ve srandě jsem nadhodil, že bychom to mohli jít ty 4 hodiny pěšky, což však u Báry a Madly vzvolalo trvdý odpor. Koupili jsme tedy jízdenku i s lanovkou. Jakmile jsme dorazili do stanice Monserat, přestoupili jsme na lanovku, který vyjížděla přímo od železniční stanice. Lanovka nás dovezla až skoro ke klášteru. Prošli jsme se kolem kláštera a po jeho nádvoří. Dovnitř jsme nešli, protože tam byla strašná fronta. Raději jsme se vypravili na tůru po turistických cestách. Bylo to úžasné procházet se mezi těmi skálami a dívat se z mnoha vyhlídek do dalekého okolí. Když jsme se té krásy nabažili vrátili jsme se zpět ke klášteru a sjeli lanovkou do železniční stanice. Vlak do Barcelony jel zanedlouho. Před příjezdem do Barcelony jsem navrhnul, že bychom se mohli cestou stavit u jednoho zámku, který byl při cestě a který ležel v blízkosti olympijského stadionu. Báře se to moc nelíbilo, protože byla asi dost unavená. Nakonec však souhlasila. I když jak jsem se později dozvěděl, tak na mne za to, že jsem chtěl tam jít byla strašně naštvaná a dodnes mi to neopustila. Tenkrát jsem si toho bohužel nevšimnul. U toho zámku jsme se rozešli. Zatímco Bára s Madlou zůstali u zámku a kochaly se vyhlídkou na Barcelonu já jsem se šel podívat na olympijský stadion. Když jsem se vrátil tak se akorát spustily obrovské nádherné vodotrysky, nacházející se v roysáhlém prostranství před zámkem. Všem se nám to moc líbilo. Pak jsme pokračovali v cestě na vlak a vlakem pak zpět do Malgrad de Mar. Byli jsme všichni unavení a tak jsme šli brzy spát.

17.8. - pátek - Paella

Na dnešek máme v plánu odpočinek na pláži a večer paellu k večeři. Celý den jsme strávili na pláži. Tedy až na polední pauzu. V poledne jsem si v místním obchoďáku koupil obrovské balení zmrzliny a protože to kromě mne nikdo nechtěl jíst, měl jsem na zbytek dne o zábavu postaráno. Večer jsme se vydali hledat restauraci, kde si pochutnáme na paelle. Cestou jsme potkali našeho kolegu z práce, který zde stejně jako my trávil dovolenou. Poté co jsme se s ním rozloučili, pokračovali jsme v hledání paelly. Nakonec jsme našli jednu restauraci, kde se nám zdála cena přijatelná. Trochu jsem sice měl obavy z výše daně, která nebyla v ceně zahrnuta, ale nakonec se ukázalo, že ta daň je zanedbatelná. Výborně jsme se najedli a pak jsme ještě zašli do obchodu nakoupit nějaké dárky a poté jsme se vrátili do hotelu a šli spát.

18.8. - sobota - odjezd

Ráno probouzím holky po 7 hodině. Pokoj musíme nejen vyklidit, ale zejména uklidit a do 10 hodin ho předat. Pak by nám měli vrátit zálohu 5 000 Pts. Asi v půl 8 snídáme čínskou polívku a čaj. Já pak ještě dojídám zbytek zmrzliny, protože to včera nikdo nechtěl jíst. Po 8 hodině se jdu podívat jestli je už otevřený obchod, abychom mohli nakoupit sangrii a zabalit ji do batohů. Cestou potkávám českou rodinku, která sem přijela společně s námi a dnes taky odjíždí. Trochu se divíme, že jsme se celý týden vůbec nepotkali i když jsme bydleli dokonce na stejném patře. Společně se díváme na nástěnku u recepce, jestli zde není už nějaká informace o odjezdu autobusu, ale zatím tu nic není a obchod je ještě taky zavřený. Vracím se tedy zpět na pokoj. Společně uklízíme a v 8:30 se jdu znovu podívat dolů. Opět potkávám českou rodinku, která mi oznamuje, že již autobus dorazil a že informace již visí na nástěnce. Kolem recepce již postávají hloučky Čechů, kteří si najivně myslí jako my před týdnem, že je touto dobou někdo ubytuje. S radostí zjišťuji, že budu mít obě sedadla jenom pro sebe a že Bára s Madlou budou sedět před barovým stolkem, a že tak i ony budou mít dostatek místa. Obchod již je taky otevřen a tak kupuji tolik sangrie kolik unesu a vracím se na pokoj. Pak vyráží na nákup ještě Bára s Madlou a rovněž přinášejí velké množství sangrie. Konečně můžeme sbalit batohy. Se vším jsme hotovi a do okamžiku předání pokoje ještě chvilku zbývá. Nepospícháme tedy a dokonce zůstáváme o trochu déle. Pak teprve jdeme na recepci. Zde je fronta lidí, kteří chtějí předat své pokoje. Recepční s každým jde na pokoj a kontroluje, zda je vše v pořádku. Děsíme se, že zjistí, že jsme rozbili tu skleničku, ale snad to dobře dopadne. Čekáme docela dlouho, než na nás přijde řada. Na pokoj recepční doprovází Bára a později nám vypráví, že ženský počítala všechny příbory a skleničky a ptala se jestli jsme nějakou skleničku nerozbili. Bára řekla, že ne a ženská akorát prý řekla, že je tam docela čisto a že dobrý a peníze nám vrátila. Něco nám řekla na rozloučenou a Madlu nenapadlo říct ji nic jiného než francouzky dobrý den, což nás dobře pobavilo. Zatímco Bára byla s recepční na pokoji, vyzvídal ode mne nějaký kluk, co dnes přijel, jaké to je v Malgradu a stěžoal si, že prý ačkoliv umí mnoho jazyků, tak tady není možné se domluvit jinak než španělsky. Hotel jsme opustili a vydali se na pláž, kde jsem s Bárou strávil zbývající čas do odjezdu autobusu. Madla se již koupat nechtěla a tak nás asi na dvě hodinky opustila a šla si lehnout do stínu k rozhledně. Po jejím návratu jsme se osprchovali převlékli a vydali se na autobus. Cestou jsme za zbývající mince koupily bagety a vodu na cestu. Pořád ječtě ale zbývalo 72 Pts. Snažil jsem se najít něco, za co to utratit, ale vše co za něco stálo bylo minimálně za 75 Pts. Vzal jsem tedy v nějaké samošce nějaké sušenky a pokladní se zeptal,jestli mi to dá za těch 72 Pts, že víc nemám. Napřed se jí nechtělo, ale nakonec mi to dala. Autobus přijel přestě podle instrukcí v hotelu. Nastoupili jsme jako jedni z prvních. Autobus pak objížděl jednotlivé hotely v Malgradu a jel ještě do Calelle a pak ještě do Loretu de Mar. Tady se kvůli nějakému nedorozumnění zdržel asi o půl hodiny, protože se ztratilo 7 cestujících. Nakonec se objevili a mohlo se vyjet k francouzkým hranicím. Líbilo se mi, jak autobus hranice překonal bez zastavení, což je výsledek Shenghenské dohody. V autobusu jsme si dali ještě párek a po půlnoční zastávce ve Francii všichni usnuli.

19.8. - neděle - příjezd do Prahy

Ráno jsme se probudili již v Německu. Venku prší a je celkem chladno. Autobus zastavuje u benzínky v těsné blízkosti města Schwaebisch Hall. Po krátké pauze pokračujeme směrem k českým hranicím. Krátce posnídáme. Já kus veky a Bára s Madlou takové sladké buchty Magdaleny, které si vezeme ze Španělska. Potom opět usínám a probouzím se až před českými hranicemi. Na hranicích pořád ještě prší a je zima. Předpokládám, že i v Praze bude stejně hnusné počasí. Opak je pravdou přijeli jsme kolem 14 hodiny a přivítají nás zde teploty kolem třiceti stupňů a sluníčko. Je to skoro jako ve Španělsku, jenom to moře tu chybí.

 
Inzertní místo pro registrované uživatele-Na tomto místě se může zdarma nacházet Váš inzerát. Tato služba je pouze pro registrované uživatele našeho serveru.

>> Registrovat <<
VyhledáváníX


To se mi libíX
  • Sdílet na TwitteruSdílet na GoogleSdílet na Facebooku